Pochody smrti na konci druhé světové války se nevyhnuly ani Šumavě
Pochody smrti na konci druhé světové války znamenaly často trýznivou smrt pro tisíce vězňů koncentračních táborů. Jeden z dlouhých pochodů, který nepřežila většina žen a dívek, procházel v dubnu a květnu Šumavou. Dvanáct vězenkyň zemřelo nedaleko Hartmanic, kde je připomíná úmrlčí prkno na bývalém židovském hřbitově.
Pochody smrti absolvovali vězni na konci 2. světové války z několika koncentračních táborů. Tisíce lidí, většinou velmi vysílených, nemocných, podvyživených, byli nuceni pod hrozbou okamžitého usmrcení jít stovky kilometrů bez pořádného jídla, oblečení a odpočinku. Tyto pochody měly být primárně evakuací před postupujícími spojeneckými vojsky, ale sami jejich strůjci si museli být vědomi, že smrt co nejvíce vězňů měla být jedním z očekávaných důsledků.
Pochod smrti, který procházel Šumavou, začal 13. dubna 1945 v koncentračním táboře Helmbrechts. V tomto pracovním táboře byly soustředěny mladé ženy ze Sovětského svazu, Polska, Protektorátu Čech a Morava, Francie, Nizozemska a Německa. Na začátku roku 1945 se zde nacházelo asi 700 žen. Na začátku března k nim přibylo dalších 621 žen, které sem byly dovlečeny z německých nacistických koncentráků Grünberg a Glogau v dnešním Polsku. Jen dva dny před příchodem americké armády bylo 1170 vězeňkyň donuceno vyrazit na pochod dlouhý 310 km. Trasa vedla přes Aš, Cheb, Mariánské Lázně, Tachov, Domažlice, Klatovy, Hartmanice, Kvildu, Horní Vltavici, Volary až do Prachatic.
Denně musely ženy ujít až 15 kilometrů. Ve větru, dešti, v chladu. Spánku se jim dostávalo velmi málo, stejně jako jídla. Každý den, každou noc přibývaly mrtvé. Buď zemřely při pochodu nebo, když nemohly, dozorci a dozorkyně je zabili. K večeru 28. dubna dorazila do Hartmanic už jen necelá polovina žen, které vyšly z Helmbrechtsu. Na noc byly ubytovány ve stodole velkostatku Emanuela Fuchse v Hořejším Krušci. Rána se ale nedočkalo dalších 12 – zemřely vysílením a hladem. Bez jakékoli zmínky o jejích jménech, jejich původu, byla jejich těla pochována do společného hrobu na bývalém židovském hřbitově.
Židovský hřbitov byl založený v roce 1870 a to jen kousek pod městem, směrem k řece Otavě. Až o 13 let později pak byla vystavěna židovská synagoga v Hartmanicích. Ve třicátých letech 20. století, když začaly sílit antisemitské nálady, se hřbitov stal terčem nenávisti přívrženců hnutí Hitlerjugend. Po jejich řádění nezůstal na hřbitově doslova kámen na kameni.
Hřbitov se už nepodařilo opravit ani obnovit. Přišla druhá světová válka a posléze nesvobodný komunistický režim, pro který nebyla obnova židovské kultury a památek, řekněme, prioritou. V současné době je židovský hřbitov alespoň udržován tak, aby nezarůstal. Jeho kontury obvodových zdí jsou nadále viditelné a nachází se tu několik povalených náhrobků.
A také gravírované úmrlčí prkno připomínající smutnou událost z noci z 28. na 29. dubna. 12 žen, které zemřely, nebyly dodnes ztotožněny. Po té, co byly 29. dubna 1945 pokračoval pochod smrti dál, směrem na Rejštejn, Kvildu, Horní Vltavici. Jen umírající ženy byly vezeny na povozech. Celý transport skončil v ranních hodinách 6. května mezi Prachaticemi a Husincem, když nacistické stráže uprchly a vězenkyně nechali napospas. V tu chvíli jich bylo jen sto. Strastiplný pochod, trvající 24 dnů, plný bolesti, utrpení a smrti nepřežilo 1070 žen, včetně 12, které zemřely v Hartmanicích.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
