Podívám se tam, kam se nikdo nedostane, říká hodinář, který má na starosti hodiny katedrály sv. Bartoloměje

Jindřich Klinger se původně vyučili elektrikářem a tím se taky řadu let živil. Jednou se dostal do kostela v rodné vsi, kde poprvé viděl věžní hodiny. Ty ho natolik zaujaly, že se rozhodl změnit profesi. Doplnil si vzdělání, udělal si živnostenský list a ve 45 letech se začal živit jako opravář a strůjce věžních hodin. Od té doby už uběhlo více než dvacet let.

Dnes má Jindřich Klinger ve své dílně řadu zajímavých hodin a některé i historické skvosty. „Je tu například hodinový stroj od Ludvíka Hainze z roku 1896. Je to samá mosaz, ozubená kolečka, perfektní práce. Jsou v chodu a opravené. Vše na nich je původní i dřevěná skříň. Ta se dávala kvůli tomu, aby se na hodiny neprášilo. Nejtěžší na opravě je to, když tam něco chybí a je potřeba doplnit součástky, které už se dnes koupit nedají. Musí se vyrobit nové podle nějaké předlohy nebo vymyslet a spočítat úplně něco nového. Pokud se dochovaly ciferníky, udělají se v tom designu jako byly, a když se nedochovaly vůbec, tak se udělají třeba podle starých fotografií nebo úplně nové,“ vysvětlil Jindřich Klinger.

Oprava hodin není jednotvárná

Nejvíce ho na renovaci hodin baví, že jsou každé jiné a není to jednotvárná práce. „Nejlépe se opravují staré původní mechanické hodiny. To je moje hobby. K práci je potřeba hodně trpělivosti a samozřejmě, že i když to není jemná hodinářská práce, je potřeba i trochu jemnosti,“ popsal Jindřich Klinger a doplnil, že mechanické hodiny nejdou seřídit přesně na minutu, protože kvůli vlivu počasí se můžou zrychlovat nebo zpomalovat.

Ačkoliv dnes ručně seřizovat staré stroje téměř nikdo nechce, Jindřicha Klingera tato práce stále baví. Ve své péči má desítky hodin. Třeba v Plzni pravidelně seřizuje hodiny na církevním gymnáziu, na kostele svatého Bartoloměje, dále na budově vědecké knihovny, pedagogické fakulty nebo na radnici.