Pohraničníci z Domažlicka se stále scházejí. Vzpomínají, jak se zbraní a psy střežili hranici

Pohraniční stráž měla tehdy přispět k zajištění pokojné výstavby socialismu u nás a účinně chránit státní hranice s Německem a Rakouskem před pronikáním všech nepřátel tábora pokroku a míru. Na zadrátovaných hranicích pak umíraly stovky lidí prchajících přes hranice, ale také pohraničníci.

U Pohraniční stráže ve Všerubech u Kdyně na Domažlicku sloužil v letech 1967-1969 u hranic s Německem dnes 73letý Václav Jílek. Býval zde pohraničníkem psovodem. „Střežili jsme úsek asi 6,5 km. Nesměl zde jezdit nikdo kromě nás,“ uvedl Václav Jílek, který během své služby na hranicích nikdy nevystřelil. Podle jeho názoru je ochrana hranic nezbytná. Pohraniční stráž však mohla mít menší rozsah.

Pohraniční stráž sloužila především k ochraně režimu

Stráž nesloužila jen k ochraně státní hranice. Souvisela převážně s ochranou režimu. „Jednalo se o stejný režimní útvar jako byla třeba Státní bezpečnost. Tento způsob střežení státní hranice v Evropě vůbec neměl místo,“ konstatoval historik Ústavu pro studium totalitních režimů Libor Svoboda.

To, že hranici nesměli překročit lidé, kteří chtěli z Československa odejít, že se na ně pouštěli psi a střílelo se, je podle Svobody dokladem zrůdnosti tehdejšího režimu. „Vojáci prostě museli absolvovat základní službu. Neoznačoval bych je ani za vrahy ani za zločince,“ doplnil Libor Svoboda.

Václav Jílek|foto:Lukáš Milota, Český rozhlas

Bývalý pohraničník Václav Jílek žije už 50 let v Poběžovicích, kde organizuje srazy pohraničníků. Sešli se i minulý víkend. Podle historika Libora Svobody není důvod být hrdý na to, že jsme zde takový sbor měli. Jeho přínos pro bezpečnost naší země a ochranu lidí je podle něj nulový.