Pokroku do kroku pěkně se zpívá
Češi jsou individualisté a skeptici a často vidí vlastní národ v nejčernějších barvách. Neměli bychom to ale s hledáním vlastních chyb přehánět. Možná vás to napadne i při poslechu dnešního zamyšlení Evy Klausnerové.
Vyspělé průmyslové státy nás i ve výchově dětí daleko předběhly. Sklízejí se první plody. Michaela Freiová upozornila v Respektu, že němečtí zaměstnavatelé již několik let odmítají přijímat učně. Vadí jim, že nejsou schopni pravidelně chodit do práce, neumí se na nic soustředit, ani nejsou ochotni se něco naučit. Naši známí zase udělali zkušenost se zahraničními studentkami.
Rodina bydlí ve vilce na okraji Prahy a má dvě dospívající dcery. Dívky jsou aktivní, dobře se učí a nevyvolávají konflikty. Matka se rozhodla jim rozšířit obzory pomocí organizace pro výměny studující mládeže.
Na první půlrok k nim přijela sedmnáctiletá Japonka. Byla zdvořilá a milá a mluvila bezchybnou angličtinou. I ve škole se brzy zařadila mezi nejlepší žáky. Pohoda ale končila, když měla vyluxovat svůj pokoj. Něco tak surového se jí stalo poprvé v životě. Japonská matka sice také chodí do zaměstnání, ale doma si musí se vším poradit sama. Otec i dcera práci s vysavačem nebo s hadrem považují za osobní ponížení. Ubohá Japonečka pak trpěla, kdykoli měla s děvčaty umýt nádobí nebo zalít zahrádku a část pobytu hořce proplakala.
Potom přicestovala osmnáctiletá Andrea ze státu New York. Vyšší příbuznost kultur nepomohla, naopak bylo to ještě horší. Nejenže odmítala po sobě uklízet, ale svým nepořádkem zaneřádila celý dům. Učební látka byla pod její úroveň, nebyla ochotna se zapojit ani do anglické konverzace a čas výuky trávila za školou. Požadovala, aby ji hostitelé každý večer vozili na diskotéku a odmítnutí cítila jako těžkou újmu na svých právech. Za den dokázala utratit měsíční kapesné a nářky a mámením peněz pak obtěžovala nejen naše pražské známé, ale i rodiče v Americe. Pobyt ukončila v nevůli, ječením, že českou rodinu a celou Prahu nenávidí.
Pronikají k nám výchovné trendy, postavené na svobodě osobnosti a přirozeném vývoji, nerušeném zásahy dospělých. Ani tato idea by se ale neměla přehánět. Většinu moudrých myšlenek kampaňovité přijetí dovádí k absurditě, o kterou jsme nestáli. Z dětí ponechaných jejich svévolím nemusí vyrůst svobodné bytosti, ale nespokojení sobci, které v dospělosti v drsném reálném světě nic dobrého nečeká. Chceme-li pro děti to nejlepší, neměli bychom zavrhovat zkušenosti, které nám předal předkové.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka