Přejímky z němčiny v jazyce regionu II. aneb O přejímání slovních i hláskových skupin

Také na českém západě se projevují přejímky výrazů z jinojazyčného prostředí (nejčastěji z německých nářečí). Pokud bychom se chtěli dopátrat nářečního původu přejímek na území západních Čech, především bychom museli sledovat okruhy vázané na sousedství severobavorské; německé obyvatelstvo na Šumavě však mluvilo nářečími středobavorskými. Z pomezních nářečních skupin se od severu k jihu šířilo německé nářečí chebské. Často se přejímaly výrazy módní (jako je tomu dnes z angličtiny) i výrazy ze snahy po ozvláštnění domácího jazyka. Němčina se často stala prostředníkem při přejímání z jiných jazyků (z latiny a jazyků románských). Poměr k německým přejímkám se však na českém území měnil podle dobové politické situace. Dnes budeme hodnotit nářeční jevy z hlediska jejich hláskového a tvarového přizpůsobení (tzv. adaptace) k češtině.

Přejímky často odrážejí nedostatečnou znělost a napjatější výslovnost některých souhlásek; zejména b, d, g se vyslovuje jako p, t, k: pant, prant, pruch, putr (z něm. Band, Brand, Bruch, Butter), tunst, tupl (z něm. Dunst, doppelt), konc, kór (z ganz, gar). Řídké jsou případy, kdy neznělá souhláska se v českém prostředí mění ve znělou: dranžírovat (z něm transchieren, fungl z něm. funkel).Počáteční Ge - se vyslovuje jako k-; -e- se vypouští: klump, knak, kšíry, kvíchty, kvelb, (z pův. Gelump, Genack, Geschirr, Gewicht, Gewölbe). Na Šumavě se někdy pod vlivem středobavorské výslovnosti objevuje u některých slov s počátečním k- před samohláskou přídech (aspirace): kchas(t)lík; kchostna/šublkchostn (z něm. Kasten); kchek (z něm. keck); kchérovat ("napomínat někoho, vynadat někomu"; ze střhn. kerren).

Zajímavá je výslovnost retných hlásek p/b, f/v. Je známo, že hláska f se do češtiny dostala teprve ve 14. století; v souvislosti s tím se ustálila výslovnost hlásky v. Jak bylo f nahrazováno V běžné mluvě se dříve často nahrazovalo hláskou b (holštíble, z něm. Halbstiefel, rajstajbl, z něm. Reißteufel, na Chodsku původní staročeský tvar břítov ze střhn. fridhof). Později se projevila opačná záměna: b/v (heber > hever, z něm. Heber, varvasit i barbasit, od varvas/virvas/ virvál, vše asi z něm. Wirrwarr, zmatek). Výslovnost afrikátu pf čeština nahrazuje jednoduchou souhláskou, a to častěji f (fošna z něm. Pfosten, fušer z Pfuscher).

U samohlásek je nejnápadnější výslovnost -a-/-á- pod přízvukem jako -o-/-ó: Haarnadel >hornudle, ganz>konc, gar>kór, Kasten>kchostna, kronkat (kranken), konc (ganz), kór (gar). Zaokrouhlenější bavorské -o- se vyslovuje jako -u-/-ú- : doppelt>tupl, fort>furt, holt / hult, furt (fort), šúta (Schote); v kombinaci -a-/-o-: halt>holt/hult. Staroněmecké dlouhé i (příp. ie) bylo přejato jako ý (rýha ze stněm. rihe, 'žlábek, čára', nyní Reihe; trýb z něm. Trieb, 'rostlinný výhonek'; hýba z něm. Hieb, 'rána, úder').

<!-- Běžně mluvená čeština je zajímavá i tím, že má ve svém systému především dvě dvojhlásky: ou a ej. Jak je tomu u přejímek ?Tak např. -ei- se vyslovuje buď jako -aj- (pajcovat /z něm. Beiz, rajbovat /něm. reiben, šlajfovat; odtud: šlajfky) nebo vzácně jako -oj- (hojklivej /z něm. heikel); někdy se mění v -á- (háklivej; z něm. heikel, pajc>pác z něm. Beiz; ráf, ráfek = obruč - bavorské ráf); méně často ej (viz rejd, rejdovat ze stněm. reide; vedle štráchy 'okolky' je i štrejchy z pův. něm. Streich 'rána i pohlazení', 'šelmovský kousek'). Také -eu- (-oj-) se vyslovuje také jako aj (cajk/Zeug/ vercajk<Werkzeug; krajzl, krejzl<Kräusel, v nářečí pajtlovat/pajdlovat, "třást": z beuteln; hajrus, "luční kobylka": z Heuroß, dnes Heidelroß); méně jako -a- (ve slovese ramovat). Německé au se mění v á (nářeční pám<Baum, obecně české sám/-ek <Saum). -->