Přejímky z němčiny v jazyce regionu II. aneb O přejímání slovních i hláskových skupin

23. duben 2004

Také na českém západě se projevují přejímky výrazů z jinojazyčného prostředí (nejčastěji z německých nářečí). Pokud bychom se chtěli dopátrat nářečního původu přejímek na území západních Čech, především bychom museli sledovat okruhy vázané na sousedství severobavorské; německé obyvatelstvo na Šumavě však mluvilo nářečími středobavorskými. Z pomezních nářečních skupin se od severu k jihu šířilo německé nářečí chebské. Často se přejímaly výrazy módní (jako je tomu dnes z angličtiny) i výrazy ze snahy po ozvláštnění domácího jazyka. Němčina se často stala prostředníkem při přejímání z jiných jazyků (z latiny a jazyků románských). Poměr k německým přejímkám se však na českém území měnil podle dobové politické situace. Dnes budeme hodnotit nářeční jevy z hlediska jejich hláskového a tvarového přizpůsobení (tzv. adaptace) k češtině.

Přejímky často odrážejí nedostatečnou znělost a napjatější výslovnost některých souhlásek; zejména b, d, g se vyslovuje jako p, t, k: pant, prant, pruch, putr (z něm. Band, Brand, Bruch, Butter), tunst, tupl (z něm. Dunst, doppelt), konc, kór (z ganz, gar). Řídké jsou případy, kdy neznělá souhláska se v českém prostředí mění ve znělou: dranžírovat (z něm transchieren, fungl z něm. funkel).Počáteční Ge - se vyslovuje jako k-; -e- se vypouští: klump, knak, kšíry, kvíchty, kvelb, (z pův. Gelump, Genack, Geschirr, Gewicht, Gewölbe). Na Šumavě se někdy pod vlivem středobavorské výslovnosti objevuje u některých slov s počátečním k- před samohláskou přídech (aspirace): kchas(t)lík; kchostna/šublkchostn (z něm. Kasten); kchek (z něm. keck); kchérovat ("napomínat někoho, vynadat někomu"; ze střhn. kerren).

Zajímavá je výslovnost retných hlásek p/b, f/v. Je známo, že hláska f se do češtiny dostala teprve ve 14. století; v souvislosti s tím se ustálila výslovnost hlásky v. Jak bylo f nahrazováno V běžné mluvě se dříve často nahrazovalo hláskou b (holštíble, z něm. Halbstiefel, rajstajbl, z něm. Reißteufel, na Chodsku původní staročeský tvar břítov ze střhn. fridhof). Později se projevila opačná záměna: b/v (heber > hever, z něm. Heber, varvasit i barbasit, od varvas/virvas/ virvál, vše asi z něm. Wirrwarr, zmatek). Výslovnost afrikátu pf čeština nahrazuje jednoduchou souhláskou, a to častěji f (fošna z něm. Pfosten, fušer z Pfuscher).

U samohlásek je nejnápadnější výslovnost -a-/-á- pod přízvukem jako -o-/-ó: Haarnadel >hornudle, ganz>konc, gar>kór, Kasten>kchostna, kronkat (kranken), konc (ganz), kór (gar). Zaokrouhlenější bavorské -o- se vyslovuje jako -u-/-ú- : doppelt>tupl, fort>furt, holt / hult, furt (fort), šúta (Schote); v kombinaci -a-/-o-: halt>holt/hult. Staroněmecké dlouhé i (příp. ie) bylo přejato jako ý (rýha ze stněm. rihe, 'žlábek, čára', nyní Reihe; trýb z něm. Trieb, 'rostlinný výhonek'; hýba z něm. Hieb, 'rána, úder').

<!-- Běžně mluvená čeština je zajímavá i tím, že má ve svém systému především dvě dvojhlásky: ou a ej. Jak je tomu u přejímek ?Tak např. -ei- se vyslovuje buď jako -aj- (pajcovat /z něm. Beiz, rajbovat /něm. reiben, šlajfovat; odtud: šlajfky) nebo vzácně jako -oj- (hojklivej /z něm. heikel); někdy se mění v -á- (háklivej; z něm. heikel, pajc>pác z něm. Beiz; ráf, ráfek = obruč - bavorské ráf); méně často ej (viz rejd, rejdovat ze stněm. reide; vedle štráchy 'okolky' je i štrejchy z pův. něm. Streich 'rána i pohlazení', 'šelmovský kousek'). Také -eu- (-oj-) se vyslovuje také jako aj (cajk/Zeug/ vercajk<Werkzeug; krajzl, krejzl<Kräusel, v nářečí pajtlovat/pajdlovat, "třást": z beuteln; hajrus, "luční kobylka": z Heuroß, dnes Heidelroß); méně jako -a- (ve slovese ramovat). Německé au se mění v á (nářeční pám<Baum, obecně české sám/-ek <Saum). -->

autor: Zbyněk Holub
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...