Prošla si životní ztrátou, dnes pomáhá lidem, kterým ukazuje, že jejich život nekončí a naděje pořád je

„Za ty roky jsem došla k tomu, že nemám ráda, když mi někdo říká, že jsem statečná, že musím být silná a abych bojovala. Myslím si, že to není vůbec o boji nebo statečnosti. Je to o tom nějak to schroupat, přijmout to, ale umět si i říct o pomoc. Měli bychom se umět opečovávat a umět si říct, když jsme slabí. Zároveň je tam velmi tenká linie k sebelítosti, tak to si hlídat. Nemám ráda fňukny, takže sama nechci být fňukna. Před rokem mi našli progresivní typ roztroušené sklerózy. Jednou za půl roku jezdím na kapačky. Zrovna včera jsem byla ve Fakultní nemocnici na neurologii, kde jsem dostala biologickou léčbu,“ řekla Mirka Šimková.

I přes všechny překážky, které před ní život postavil, anebo možná právě proto, má paní Mirka sílu pomáhat ostatním. Před osmi lety založila společně se Zuzannou Pouskovou sdružení Plzeňská zastávka, které pomáhá pozůstalým.

Život nekončí. Vždy je naděje

„Před více než deseti lety jsem přišla o manžela. Tehdy jsem ještě měla malé děti. Manželovi bylo 37 let a nevrátil se domů z práce. Ne jeho vinou se stala autonehoda, při které zemřel. Tenkrát mi hodně pomohla kamarádka, která byla přes rok sama vdovou s malými dětmi. Ona přijela a v podstatě se mnou šla zařídit vše kolem pohřbu, prostě byla se mnou. Když pominul nějaký čas po smrti muže, tak za mnou přišla Zuzka Pousková, které zemřela dcera, že by měla takový nápad, jestli bychom nezaložily občanské sdružení, kde bychom mohly lidem pomáhat a ukázat jim, že jejich život nekončí a nějaká naděje pořád je. Když jsme to přežily my, tak že i lidi, kteří si myslí, že se to nedá zvládnout, to zvládnou,“ popsala úplné začátky Mirka Šimková.

Tak odstartovala dlouhá cesta. Na ni bylo mimo jiné i studium vysoké školy. „V té době jsme se vzdělávaly, abychom nebyly jen poradci a získaly i certifikát pro pozůstalé. Musím říct, že největší deviza našeho sdružení je v tom, že jsme si tím samy prošly. Myslím si, že i proto si nás lidé umí najít,“ řekla paní Mirka s tím, že sdružení někteří pozůstalí kontaktují hned po úmrtí jejich blízkých, jiní třeba až za půl roku, neboť zpočátku doufají, že to zvládnou sami nebo s pomocí rodiny.

Po smrti manžela musela paní Mirka sama zvládnout výchovu a péči o své čtyři děti, jedno z nich je kvůli vážné nemoci navíc upoutané na invalidní vozík. „Když Klárce zemřel tatínek, byly jí tři roky. Už tehdy jsme věděli, že má diagnózu spinální atrofie, což znamená, že jí přestaly fungovat všechny svaly. Horší situace nastala, když jí bylo osm let, selhaly jí dýchací svaly a přestala sama dýchat. Naštěstí tuhle situaci Klárka přežila, a teď už je šestým rokem na umělé plicní ventilaci. Je úžasná,“ dodala Mirka Šimková.

Poradna, co neradí, ale naslouchá a provází

Důležité je podle Mirky Šimkové svůj problém sdílet. Současně pomáhá najít si i v těžké situaci něco, co člověku dělá radost. Na druhou stranu Mirka přiznává, že krátce po smrti někoho blízkého, to opravdu nejde. Věcí k řešení je mnoho, někdy je ale i důležité jen naslouchat. „Jsme sice poradna pro pozůstalé, není to ale tak, že bychom radili. Je to spíš o tom, že provázíme. Každý, komu se podobná věc stane, jde svojí cestou. Někdy se na to cítí moc sám a od toho jsme tam my. Pro mě je ctí jít vedle takového člověka a být tam s ním,“ upřesnila Mirka Šimková.

Spolek Plzeňská zastávka podpoří pozůstalé nejen psychicky, ale pomůže také s řešením praktických otázek, jako je pohřeb a další úřední náležitosti. Bližší informace najdou zájemci na webových stránkách plzenskazastavka.cz