Recenze na plzeňskou inscenaci opery Ariadna na Naxu Richarda Strausse

Opera2
Opera2
Secesní rakouský skladatel Richard Strauss, byl celým svým životem i dílem představitelem tzv. "světa včerejška", jak o tom píše Stefan Zweig, který skončil definitivně 1. světovou válkou a dnes jeho zbytky s úžasem a nostalgií shledáváme.

Opera Ariadna na Naxu je dílo náročné v mnohém ohledu: nejen hudebně ale i inscenačně. Režisér Karel Brožek v programu přesvědčivě vykládá své čtení příběhu: bohatí mecenáši umění a snobové jsou často arogantní ve svém přístupu k umění, pro něž ve skutečnosti nemají smysl. Zdánlivě podporujíce umělce, podporují ve skutečnosti pouze lesk svých salónů a bohatých stolů. Tak se stane, že majordomus, který zbyl v libretu z původního měšťáka z Moliérovy komedie, rozhodne, že komedie dell´arte a vážná opera mají být provedeny současně, zřejmě proto, "aby to nebylo moc dlouhé" a "aby to nebyla nuda".

Opera 1915

Nad takovou situací mladý skladatel opery Ariadna na Naxu propadne zoufalství, zatímco pro komedianty je to všední situace. Skladatel si zoufá, ale Zerbinetta je optimisticky lehkomyslná: to se nějak udělá, přece pravé umění je v improvizaci a zvládnutí každé situace. Komediantka nelituje skladatele jako umělce, ale jako mládence, který je zjevně na dně, a tak ho utěšuje prostě žensky. Do této situace vpadají tu a tam pěvci opery, kteří bez ohledu na nastalé poměry předvádějí své primadónské kaprice. Ke konci první části, jež je celá nazvána předehrou, odhalí čtyři braši Harlekýn, Brighella, Truffaldino a Scarmuccio, že mladičký skladatel je dívka. Zerbinettu však toto zjištění nevyvede příliš z míry, jak žensky utěšovala skladatele jako chlapce, tak se žensky svěřuje dívce se svými názory na muže. Ve druhé části se na scéně odehraje vážná opera Ariadna na Naxu: dosud nesympatická primadóna náhle překrásně a dojemně zpívá o svém žalu nad ztracenou láskou, tesknota je násobena echem jedné ze tří nymf, i nevázaní komedianti ztichnou, zasaženi krásou. Osloveni ve své schopnosti improvizace, zapojí se do děje jednak ve službách vážné opery, jednak po svém. Vtipně se pohádají o Zerbinettu, která je ovšem předem určena Harlekýnovi, takže o skutečné rivalitě nemůže být řeč. Nakonec asistují u příjezdu lodi mladého Bakcha a při závěrečném zpěvu ochotně animují mořské vlny a všemožně přispívají ke zdaru skladatelova díla. Publikum měšťákovy společnosti, tu a tam přihlížející, jak věc dopadne, ve finále nehraje už žádnou roli, výsledné krásné společné dílo už s nimi nemá nic společného. Opera Richarda Strausse, skladatele ve své době nejoficiálnějšího z oficiálních, neřeší ani tolik otázku umělecké hrdosti a práva na přiměřené podmínky k provedení díla, jako prastaré aristotelovské napětí mezi tragédií a komedií s východiskem možného smíchání žánrů, jež je vlastní modernímu umění. Břemeno tohoto úkolu spočívá na dvou ženách: dívce - mladém skladateli - a Zerbinettě. Zatímco skladatel se hroutí, Zerbinetta žertuje, zatímco tragédie klade před oponu své srdce (a cestou za kulisy se hádá o paruku), komedie nelpí na ničem, zatímco tragédie se cítí uražena, komedie se těší navečeři. Tragédie v podobě truchlící Ariadny zaskočí přítomné svou citovostí a krásou, avšak komedie v podobě flirtující Zerbinetty okouzlí bezprostřední přirozeností, s níž rozdává své dokonalé umění. Obě krasavice jsou si rovny a patří k sobě jako známé dvě tvář divadelní masky. Skladateli nezbývá, než smeknout prostě před divadelním uměním.

V plzeňské inscenaci z obou protichůdných žen vyzněla lépe Ariadna Ivany Šakové, v předehře neurotická primadóna, v opeře sošná, žaluplná hrdinka v krásném souzvuku s nymfami i Bakchem. Zerbinetta Heleny Janečkové (premiérové obsazení) je typem a temperamentem druhé, protikladné hrdince až příliš podobná. Postava postrádá lehkost v pohybu i ve zpěvu, a to, co by prostě měla na jevišti být, hraje za nouzového používání operních manýr. Režisér ovšem nežádá po Zerbinettě o moc víc než jenom první plán - koketérii, obecné komedianství, nikoli hlubší a zajímavější bezrozpornou komediální lehkost, jež je životním i uměleckým přesvědčením.

Bez kontrastu dvou zosobněných tváří dramatických žánrů - tragédie a komedie, kdy je vzdán hold oběma a obě vítězí silou umění a kumštýřské solidarity nad skladatelovým žalem i měšťáckou arogancí, je opera Richarda Strausse Ariadna na Naxu na plzeňském jevišti pouze "nacvičená": inscenaci chybí napětí, tím i vnitřní rytmus, je vlastně "operně nudná". Nakonec nejlépe dopadají místa, jež by mohla znít koncertně: Ariadniny árie.

Připomeňme si nakonec, že libreto k Ariadně napsal významný, byť u nás pramálo hraný, symbolistický dramatik Hugo von Hofmannstahl, a že dílo spolu se skladatelem věnovali velkému režiséru Maxi Reinhardtovi z vděčnosti za divadelně zachráněnou inscenaci komické opery Růžový kavalír. Tedy, že tyto mimoumělecké okolnosti vedou jak Ariadnina nit labyrintem k závěrům, jež jsem si zde dovolila uvést.

Richard Strauss: Ariadna na Naxu. Libreto Hugo von Hofmannstahl, překlad Zdeněk Knitl, dramaturg Zbyněk Brabec, dirigent petr Kofroň, režie Karel Brožek, scéna Jan Tobola, kostýmy Ivana Brádková.