Řemesla na západě Čech: krejčovství

17. červenec 2012

Mohou za to ženy, tedy v tomto případě jedna jediná – Eva. Kdyby totiž kdysi nepřemluvila Adama, aby se společně zakousli do jablka ze stromu poznání, chodili bychom nazí a měli bychom klid. Místo toho musejí potomci Adamovi každé ráno poslouchat, jak jejich Evy nemají co na sebe. A co s tím ? Takto ztrápené duše léčí už po staletí mistři vládnoucí řemeslu krejčovskému. Ti každému užijí přesně to, po čem jeho srdce touží.

Více se dozvíme od etnografky Národopisného muzea Plzeňska Tamary Hájkové: Oblečení lidem působilo nemalé starosti už od pravěku. Problém „co na sebe“ ale přišel až v okamžiku, kdy se oděvy začaly zhotovovat z tkaných látek. Oblečení se původně pořizovalo podomácku, ale s rostoucími nároky a požadavky se objevila móda a s ní vznikly i cechy krejčovské. Stalo se tak ve 13. a na začátku 14.století. Pochopitelně, že se cechy řídily určitými předpisy. Podle některých dochovaných krejčovských knih víme, že se v té době začíná rozlišovat třeba civilní oděv od kněžského ornátu, každodenní oblek od slavnostního, nebo šat vdaných žen od šatu svobodných dívek. Ostatní řemesla pracující v oboru vznikla oštěpením. Mimo krejčího se tak začal objevovat kabátník, pláštík, kalhotník a další.

Bavlněná látka (ilustrační foto) 


Velmi dlouhou dobu byly všechny krejčovské práce vyráběny rukodělně na míru a to vyžadovalo velkou dovednost a zručnost. Při ručním šitím stával mistr uvnitř krejčovského kola. Bylo to zvláštní bedněné sedadlo vysoké asi 45 centimetrů a konstruované do kruhu. Toto zařízení umožňovalo stálou kontrolu mistra nad prací. Ve čtrnáctém a patnáctém století bývala práce jedné dílny omezena na osobu mistra, jednoho až dvou tovaryšů a jednoho učně.

Ne každá práce ovšem krejčím voněla. Třeba takové spodní prádlo šily většinou švadlenky a to buď přímo u zákazníka nebo ve své dílničce.

Sako, kalhoty, vestičku, uniformu dragouna nebo třeba kostým čerta dokáže zhotovit muž, který se snad i díky svému příjemní musel stát krejčím. Jan Prýmek se do látek, nůžek a nití zamiloval už na základní škole. Vyučil se pánským krejčím a protože měl štěstí, zůstal i na vojně u svého milovaného řemesla. Pět let pracoval Jan Prýmek jako krejčí kostýmů Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni a spolupracuje s ním dodnes. My jsme si ale povídali v jeho dílně i obchodě zároveň. A jak vůbec vypadá taková krejčovská dílna ?

Každé krejčovství by mělo mít střihárnu, kde mistr střihač zpracovává látky, je zde sklad přípravy, látky a další věci potřebné k výrobě oděvů.

Na levé straně jsou regály a v nich hodně látek. Které patří mezi ty nejpoužívanější, se kterými se nejlépe pracuje ?

Je to výhoda této doby, že se dostaneme k materiálům ze světa. Jsou tu látky z Francie, Itálie, Anglie. Ten výběr je opravdu velký. Teď jsme se dostali do další části krejčovské dílny. Mám tu vlastně dvě dílny v nich pracují tři pánské krejčové.

A máte tady také několik šicích strojů, tedy, nevím, zda jsou to všechno šicí stroje. Co patří mezi takové nutné vybavení krejčovské dílny?

Samozřejmě, že šicí stroje v krejčovské dílně být musí. Máme tady stroje klasické ze 70. let, pak stroje průmyslové s máme tady také overlocky.

Švadlena

Overlocky ? Tak to vůbec netuším, k čemu takový stroj slouží.

Je to speciální stroj na začištění švů.

Teď jste si zasedl k šicímu stroji, který znám z domova.

Ten už opravdu něco pamatuje, je ze 70. let, ale jak vidíte, ještě stále perfektně šije.

Na tomto stroji je napsáno „Minerva“, takže, co všechno umí tento stroj ?

Výstava historických šicích strojů v lounském muzeu

Je to průmyslový šicí stroj, na kterém šijeme těžší věci. Třeba uniformy, protože prošije silné materiály. Může se na něj navléknout i džínová niť. Používáme ho na zkracování džín a jiných silných materiálů.

Už zase sedíme v pohodlí přijímací místnosti. Vy jste mi říkal, že máte svoji zavedenou klientelu. Jak se vůbec s krejčovinou žije, je to řemeslo k uživení ?

Krejčovina k uživení někdy také je, ale záleží to na hodně věcech. To znamená, jak velké krejčovství máte, jak velkou máte klientelu, jak můžete upravovat ceny. Vše se musí spočítat a pak si můžete říct, zda se vám to vyplatí nebo ne. Ale já musím říct, že krejčím jsem chtěl být už od třetí třídy, tenhle obor mě hrozně baví, takže jsem tu v sobotu i v neděli, přes týden jsem v divadle, potom tady po večer připravuji děvčatům práci a snažím se, aby to krejčovství fungovalo.

Janu Prýmkovi se jako krejčímu daří, samotný obor ale v našem regionu skomírá a dost možná, že i umírá. A není ho ani kde studovat – jediná škola, kde to po mnoho let možné bylo – Integrovaná střední škola živnostenská – totiž tento obor kvůli malému zájmu už třetí rok po sobě neotevře, říká ředitelka školy Věra Ulčová.

Logo

V Plzni na Středním odborném učilišti se učil od školního roku 1981/1982 a nás mrzí, že se nám tento pěkný obor nedaří kvůli malému zájmu naplnit.

Takže můžeme smutně konstatovat : konec krejčích v Čechách ?

Doufejme, že ne. Přála by si, aby se žákyně a žáci na tento obor hlásili, ale bude záležet také na tom, zda budou podnikatelé zakládat podniky, kde budou moci naši žáci po třech letech studie pracovat.

A co poradit těm, kteří by si přece jen přáli tento obor někde vystudovat ?

Museli by za studiem do Liberce. Přesně to se nám stalo také minulý rok.

A jaké je to magické číslo, kolik zájemců musí být, aby se obor krejčovství mohl otevřít ?

Pro mě je to magické číslo 12, alespoň skupina, která by šla otevřít a která by šla zafinancovat.


Trochu nevesele končí naše povídání o řemesle, které kdysi našem kraji doslova kvetlo. Třeba v Plzni byl ve 30. letech minulého století krejčí téměř v každé ulici a nouze nebyla ani o velké krejčovské dílny. Mezi ty vyhlášené patřily ty patřící Jaroslavu Kodetovi nebo Josefu Adlerovi. Vrátí se někdy tato zlatá krejčovská doba? Kdo ví.


autor: jnm
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.