Robert E. Frouz: Odhodlání navzdory přesile – bylo v nás v roce 1988 a je v nás stále

28. října 1988, Václavák, mých 20 let a moje první demonstrace. Pod koněm čeká nastoupená zásahová jednotka, takže transparent na muzeu, oznamující, že všechna moc patří pracujícímu lidu, vyznívá poněkud ironicky.

V horní části náměstí houstne dav i atmosféra. „Svo-bo-du, svo-bo-du!“ Pomalu se s kamarádem osmělujeme a skandujeme s ostatními. Pak kanady běžících policajtů, vodní dělo a křik. Ulice a uličky Starého Města, znova se srocujeme na Staromáku. Lidé jsou naštvaní a čím dál troufalejší, druhá strana má ovšem obrněné transportéry. Na prahu noci se vše zdánlivě vrací do původních kolejí, ale něco je přece jenom jinak. Zažili jsme sílu odhodlání navzdory přesile, sounáležitost, podporu, naději. Později se nám to mnohokrát hodilo. Třeba když jsme pořád dokola v různých verzích poslouchali, že nic nemá cenu, že tu komunisti stejně budou věčně a že si jenom zbytečně zničíme život.

Pak byl Den lidských práv na Škroupově náměstí s rázně i nesměle řečnícím Havlem, Palachův týden, tvrdé rány.

Plzeň se přidává k odporu

A pomalu také Plzeň: nepovolené shromáždění k výročí osvobození, rozptylované policejními kamerami. A 28. října 1989 jsme s přáteli zkusili svolat demonstraci na náměstí Republiky. Obuškáři  ovšem byli v jednoznačné přesile, a mohli tak zůstat za vraty radnice. Nikdo by asi nehádal, že vlastně už za pár dnů bude totéž náměstí přetékat lidmi.

Hlavní dojem z konce toho roku je jako z konce pohádky o Šípkové Růžence – jakoby zázračným polibkem se budí všichni, kdo byli uspáni. Pamatuji si oči, oči mnoha lidí, které se dívali jakoby udiveně a někdy ještě trochu omámeně: „Tak ona je to pravda? Tak ona je to pravda!“ Radost. Protahování po ránu. Všude spousta uvolněné energie a proudícího života.

Dál to znáte, každý byste asi uměl vyprávět svoji verzi příběhu téhle země. Při letošních výročích mnohokrát zaznělo a jistě ještě zazní, že vlastně není co slavit: Vždyť 21. srpen připomínal okupaci, která možná tak docela nepřestala, 28. říjen oslavoval Československo, které dávno neexistuje, a 17. listopad příležitost ke svobodě, se kterou jsme neuměli zacházet.

I já umím zaujmout skeptický úhel pohledu, ze kterého se to všechno zpětně jeví naivně, zejména ve světle (často spíš tmě) dalšího vývoje. Když se dnes scházíme při různých shromážděních na náměstí Republiky, často si připadám podobně absurdně, jako když to náměstí bylo skoro prázdné a průjezd u radnice plný mužů připravených k útoku.

Důležité je odhodlání něco dělat!

Něco přece zůstává, přes zklamání a prohry: Odhodlání navzdory přesile. Sounáležitost. Podpora. Naděje. Všechno, co nejde zredukovat na čísla. Síla, která se nedá zničit ani zkorumpovat, křehká a mocná zároveň.

Může to vypadat, že spí, nebo že dokonce vůbec není. Fanatismus, strach ani cynismus o ní nevědí, nechtějí vědět. Nemohou si to vlastně dovolit, jinak by se rozplynuly.

Někde hluboko v sobě ji tuší i ti, kteří nás vtahují do svých her plných zášti a boje o holou moc. Dělají, že není, nehodí se jim totiž do výpočtů. Snaží se ji umlčet, zatemnit, překřičet. Pravděpodobně i sami v sobě.

Ona se ale vrací, pod různými jmény a v různých podobách.

Poznáte ji například podle síly jít dál, která překračuje zoufání. Nebo jako odvahu postavit se nespravedlnosti, v pravou chvíli zakřičet, porvat se. Jindy jako náhlou radost bez příčiny. Přichází v setkání s tím, koho milujete. Umí zasvítit z vlídného pohledu, který vám věnuje neznámý člověk, který vy věnujete neznámému. Připomíná, že jsme lidé mezi ostatními lidmi, že jsme dostali k užívání svobodu i spoluzodpovědnost za stav světa. Je tady a čeká na svou příležitost.