Robert Elva Frouz: Chalupa, kam jezdíme od dětství, to je jako návrat domů

16. srpen 2019
Publicistika

Máte místo, kam jezdíte dlouhé roky, třeba dokonce z doby, kdy jste ještě byli děti? A máte k tomu místu úplně speciální vztah? Má na vás ozdravný vliv? Robert Elva Frouz popíše jedno takové místo ve svém fejetonu.

Je to místo tak trochu mimo časoprostor. Bílá chalupa s modrým lemováním kolem oken, s kamenným zápražím a krucifixem ve štítu. Stojí uprostřed louky, kolem jsou jen lesy a lesy. Po polní cestě sem jen málokdy někdo zabloudí. K chalupě nevedou žádné dráty, večer se svítí díky vodě z potoka.

Jezdím sem od dětství – a pořád je to silné, dokonce poslední roky ještě silnější: Kdykoli se vynořím z lesa a otevře se přede mnou TEN POHLED, vím, že jsem přišel domů. Tohle místo umí člověka obejmout, přijmout, ukonejšit, tady není třeba nic předstírat, tady mohu být tak, jak opravdu jsem. Zažívám, jak přes všechny proměny světa okolo, přes všechny zákruty mého osobního příběhu, zůstává něco stálého a bezpečného, krásného a dobrého.

O to dobré se rád dělím s přáteli

Je pro mě radost nabídnout tuhle zkušenost i dalším. Zvu na chalupu lidi ze všech možných prostředí - a vidím, jak také na ně má zdejší ticho ozdravující účinky. Dokonce si myslívám, že i ten, kdo je už hodně nakažený sobectvím, strachem nebo beznadějí, by se tady mohl uzdravit. Ale to nevím. Jsou asi nákazy, na které je i nejsilnější místo krátké.

Strávili jsme tam teď v létě týden. Bylo nás dvanáct a přijeli jsme se stejným úmyslem: vzdát se na nějaký čas slov, odložit mobilní telefony, sociální role a spěch, vystavit se naplno přítomnosti a tichu. Nebudu vyprávět, co jsme všechno prožili, ono to stejně tak docela nejde. Snad mohu prozradit, že ten týden nás proměnil. Bylo to vidět v očích i v pohybech, ve větách, které jsme si na konci říkali na rozloučenou. A stačilo k tomu málo: zpomalit, nezahlcovat sebe a druhé neustálým mluvením, být prostě naplno tady.

Vybavila se mi v té souvislosti dávná televizní reportáž o tom, jak na jednom pražském sídlišti nešel několik hodin proud. Lidé si druhý den pochvalovali, jak je to donutilo vstát od obrazovek, sesednout se kolem svíčky, často po dlouhé době se doopravdy navzájem uvidět a potkat. Mnozí si pak přáli, aby proud nešel častěji. To mi připadalo úsměvné. Vždyť něco takového je možné udělat sám od sebe, svobodně.  Kdykoli se můžeme odpojit a najít si oázu – i kdyby to měla být jen chvíle ticha a spočinutí během všedního dne.

Kam zmizeli ptáci?

Samozřejmě, že i na nejkrásnějším místě světa ke každému doléhá, co řeší ve svých všedních dnech: starosti o živobytí, tíživé vzpomínky, plány, naděje a obavy. Vnímat proměny a okolnosti života z pokojného místa je ale hodně jiné, než být pod jejich neustálým tlakem.

Podobně se občas připomene, že každá naše oáza se nachází ve světě, který není ani zdaleka jen pokojný a idylický. Nejvíc mi letos zatrnulo, když jsem si asi druhý den letního pobývání uvědomil, že kolem chalupy něco postrádám, že ticho je v něčem jiné než dřív. A došlo mi, že nezpívají žádní ptáci. Býval jsem tu zvyklý ráno slýchat kukačku, a pak celý den až do setmění spoustu ptačích hlasů, které ani neznám jménem. Tentokrát jen občas klepání datla, občas pár tónů – a jinak nic. Že by už opravdu i sem přišel čas na pláč za odcházejícím živým lesem? Je to možné, připouštím. I to patří k pozornému vnímání: připustit si bolest, když přijde její čas, nežít v iluzích - a i tak jít dál.

Po týdnu nastal čas odjet. Poslední pohled zpátky na hluboké nebe, ještě pořád svěže zelenou trávu a bílomodrý dům. Prošli jsme lesem. Dál s námi jde naděje, že až se příště vrátíme, tohle místo tu nejspíš pořád bude. A hlavně důvěra, že nějakou podobnou oázu pokoje a přijetí si neseme někde hluboko v sobě, ať jdeme a půjdeme kamkoli, ať se děje a bude dít cokoli…

autor: Robert Elva Frouz | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.