Robert Elva Frouz: To, co právě žijeme, není, nemá a nemusí být sprint!

Dálka (ilustrační foto)
Dálka (ilustrační foto)

Snažíte se taky stíhat, co se dá? A když si pak chvíli sednete nebo lehnete a jen tak se zadíváte do kraje nebo do knihy, máte pocit, že vám někde něco utíká, že byste nutně někde měli být? Takové dilema řeší ve svém fejetonu Robert Elva Frouz. 

Byli jsme ještě před pár dny v Krkonoších. Hned na začátku nás překvapila májová sněhová vánice. Počasí je poslední roky rozkolísané, hory jsou hory a květen je teprve květen. Přesto jsem nečekal, že v tuhle roční dobu budeme nasazovat sněhové řetězy a chvět se, jestli ten kopec u chalupy cestou zpátky vyjedeme.

Co mě ale překvapilo ještě mnohem víc, bylo liduprázdno. Uprostřed týdne byl státní svátek, takže jsem vyhlížel v horším případě zástupy, v lepším skupinky a v nejlepším hloučky výletníků. Putovali jsme ale po východním hřebeni a potkávali kromě pár osamělců jen stromy, kytky, ptáky - a jakoby zasněnou, na chvíli  zastavenou jarní krajinu. Ticho, které k nám z ní přicházelo, pomáhalo utišit náš neklid a postupně se rozlévalo po našich vnitřních krajinách.

Zároveň jsem ale věděl, že ve stejnou dobu je někde jinde v pohybu mnoho různých událostí. Zejména jsem intenzivně prožíval, jak se na náměstích českých a moravských měst schází tisíce lidí, aby se společně a nahlas vyjádřily k tématům, která i mně leží velice na srdci. Společenské pohyby vždycky uměly ovlivnit moje osobní naladění, zvlášť v přelomových dobách. Scházení na náměstích je jistě jen jeden z mnoha způsobů, jak se projevit, a nikdo neví, jak moc účinný je a bude. Ale způsob je to výrazný a rozhodně přitahuje pozornost. Tohle všechno mi běželo hlavou současně s klidem krajiny.

Vždyť zatím skoro vždycky jsem byl u toho. Proč tentokrát ne?, říkal jsem si – a zažíval pochybnosti, zda jsem opravdu tam, kde být mám, zda mlčení na kopcích není vlastně jen únikem do dočasné vnitřní emigrace.

Jedno odpoledne jsem se úmyslně načas vzdálil od ostatních spolupoutníků. Seděl jsem pak sám a sám na odlehlém vrcholu, po levici viděl Sněžku a napravo pro mne bezejmenné polské kopce. Bylo úplné ticho, ale ve mně to vřelo: třeba se právě teď děje něco rozhodujícího, a mně už navždycky bude mrzet, že tam chybím!

Odpověď přicházela poznenáhlu a nenápadně, křehká, opatrná. Znám ji vlastně dávno, a přece byla v tu chvíli jako nová: To, co právě žijeme, není, nemá a nemusí být sprint. Je to spíš běh na dlouhou trať, přesněji indiánský běh na velmi, velmi dlouhou trať. Je dobré moudře rozvažovat, kdy máme zrychlit, kdy zpomalit, a kdy úplně zastavit. Vědět, že bez spočinutí se i nejúctyhodnější úsilí časem mění v úprk. Připomenout si a respektovat svůj vnitřní rytmus. Pamatovat, že všechno je propojené – a také díky tomu přijmout, že právě teď někdo jiný napíná síly i pro mne. A že já mohu pokojně sedět na tichém hřebeni, i za někoho, kdo je ponořený v akci. Až přijde čas, možná si vyměníme místa.

Co se děje ve vnějším světě, děje se uvnitř – i tam něco právě s vypětím všech sil dobíhá ke svému cíli, něco rozvážně jde, a něco prostě sedí a dívá se. Smí to být, všechno pospolu.

Krkonošský hřeben skončil sestupem do údolí, skončilo mlčení a všechno se znova rozpohybovalo. Znova přišla akce, mluvení, plánování, hledání, nepokoj, mnoho naléhavých otázek a jen málo jednoznačných odpovědí. Pochybnosti, čemu se věnovat a čeho s klidným svědomím zanechat.

Děkuju vám, tiché a liduprázdné hory, že mi v tom všem pomáháte zachovat si nadhled a zůstat hluboko v sobě pokojně sedět na hřebeni pod nekonečným nebem, zároveň, ať se děje cokoli.

Spustit audio
autor: Robert Elva Frouz |zdroj: Český rozhlas Plzeň