Robert Elva Frouz: O podzimní slohové práci

Psaní (ilustrační foto)
Psaní (ilustrační foto)

Vedete si o prázdninach deník? Nebo blog? Nebo si jen tak plnými doušky užíváte léto? Letním zážitkům a jejich zaznamenávání se věnuje ve svém fejetonu Robert Elva Frouz.

Nerad to říkám právě teď, ale je to tak – ten den jednou přijde. Ve vzduchu už bude cítit podzim a někdy mezi prvním a třetím týdnem školy paní učitelka zadá slohovou práci na téma „Moje letošní prázdniny“. Pokud jste dítě a školní docházka se vás ještě týká, máte to jisté. Vy ostatní si možná ještě vzpomenete.

Každopádně si z téhle nezadržitelně se blížící slohovky něco můžeme vzít každý. Prázdniny zrovna začínají a všechny jejich cesty leží teprve před námi. Než na ně vykročíme, můžeme se krátce zastavit a uvědomit si, že každý další krok, který uděláme, ovlivní a bude spolutvořit budoucí slohovou práci o létě - a to i v případě, že ji nebudeme muset psát, že zůstane jen v naší mysli nebo srdci.

Jak jdeme, jak mluvíme, jak mlčíme, jak vidíme a slyšíme, jak pracujeme i jak odpočíváme, tím vším vytvoříme prázdninový příběh. Ještě nevíme, z jakých motivů se bude skládat, ani jestli bude dobře vypointovaný. Neznáme zápletky a jen tušíme křižovatky. Jisté je, že na jeho konci ponese hlavní postava stále naše jméno, zároveň bude v ledasčem jiná, než je dnes. Prázdniny nás promění.

Už teď se občas podívejme, jak vyprávění zní, jestli má spád, zdá dává smysl. Třeba si všimneme, že jde jen o epizodky bez propojujícího motivu, jednotlivé výjevy, které nelze vyprávět jako celek. Ještě je spousta času na opravy a nové rozepisování, vývoj příběhu máme ve svých rukou!

Vidím ale, že jsem se představou podzimní slohové práce nechal unést příliš. Většinu z nás přece jen nečeká na konci prázdnin paní učitelka, které budeme muset předvést, co jsme zažili a jak se nám to povedlo napsat. Jít prázdninami pod zorným úhlem budoucího textu o létě by mohlo být také pěkně otravné, dokonce vyčerpávající.

Vzpomínám si, jak jsem si coby mladík pořizoval ze všech svých cest zápisky – a po čase mi došlo, že upravuji svoje prožívání „aby se to dobře psalo“, dokonce „aby to dobře znělo“. Všiml jsem si, jak skoro všechno okamžitě převádím do použitelných a působivých formulací. Po vysoké škole jsem začal učit a přišla nová fáze: tohle se bude skvěle vyprávět studentům! A ještě později: tohle použiju do kázání, a nebo, aha, třeba do fejetonu.

Podobalo a podobá se to potřebě zachytit sám sebe do logického, srozumitelného a přesvědčivého sebeobrazu. Při takovém přístupu někdy vypadá jako důležitější, co kdo o sobě řekne nebo jak se pro druhé zobrazí, než co prožije. Anebo se rozdíl mezi prožitým a zobrazovaným úplně setře. Jako příklad k nenásledování se mi vybavují turisté, kteří neustále fotografují a fotky hned někam posílají - často dřív, než se pořádně podívají, kde vlastně jsou.

Uvědomil jsem si už kdysi, že úplně takhle to nechci, že permanentní zapisování zážitků a prezentování sebe sama je pro mne past. Nechal jsem toho tedy a raději o něco víc jen tak putoval a byl, bez slovního popisu a bez interpretací. Přišla úleva, nádech, jako bych zvedl oči od země a znova se podíval do volné krajiny.

Jenže, aha, to také není tak docela pravda! Vždyť zrovna teď píšu o tom, jak o sobě už nepíšu! Vysvětluji a prezentuji sobě i vám, že se nevysvětluji a neinterpretuji. Mnoha slovy říkám, že není třeba slov.

A tak to možná je, prostě zároveň. Jsme a budeme tázáni, co jsme (nejen) celé léto dělali, jsme a budeme zodpovědní za podobu a směr svých cest. Ve stejný okamžik ovšem smíme vědět, že všechna naše vyprávění, obrazy a slova mají jen omezenou platnost, že to nejdůležitější se do nich stejně nevejde, že ani sebedokonalejší slohová práce nevystihne přesně, co je nám dáno prožít.

Do prázdnin tedy vstupuji pozorně i uvolněně, se slovy i bez nich, s pochopením i s nevěděním. Jestli chcete, pojďte taky. Čekají nás dlouhé cesty a podzimní písemka je daleko.

Nebo ne?

Spustit audio
autor: Robert Elva Frouz |zdroj: Český rozhlas Plzeň