Robert Elva Frouz: Zima bez sněhu

Když chce spisovatel Lewis v jednom z dílů svých Letopisů Narnie přiblížit bezútěšnost života pod vládou jisté Bílé čarodějnice, řekne jedna z postav knihy: „Je pořád zima, a nikdy Vánoce“. Tahle věta se mi letos často vrací v modifikaci „už je tak dlouho zima, a vůbec žádný sníh“. Na horách je to trochu jinak, ale tady dole – snad jedno dopoledne krajina na pár hodin zbělala, a jinak hnědo a šedivo a holé stromy.

Stýská se mi po sněhu, po zářících pláních a obalených větvích, po závějích a lyžování. Vím, že nejsem jediný, kdo takhle teskní, vždyť pořád ještě máme zažité, že zima prostě bývá bílá. Sníh nás už jako děti smiřoval s nutností se teple oblékat, s dlouhými večery a chladnými rány. Takhle jakoby ze zimy zůstávalo hlavně to nepříjemné.

Sněžení za bezvětří mám také spojeno se zklidněním, s tichem, s hlubokým mlčením.

Ona se totiž holá krajina liší od krajiny pokryté sněhem také tak nějak symbolicky. Když například prožiji nějaké velké odpuštění, po kterém přijde vnitřní pokoj, je to, jako bych kráčel čerstvě napadeným sněhem a moje kroky byly to první, co se na hladké ploše objeví. Nebo když sníh skryje nějaký nelad a nepořádek, čtu si v tom zprávu o milosti očištění a nového začátku. Sněžení za bezvětří mám také spojeno se zklidněním, s tichem, s hlubokým mlčením.

O tohle všechno jsme v letošní zimě zatím byli připraveni. Kdoví, jak se s tím vyrovnává naše vnitřní krajina. Mezi nepřímé důkazy patří například jeden včerejší rozhovor, ve kterém si někdo blízký stěžoval na únavu a úzkost a přičítal je hlavně letošní holozimě. A podobných zpráv dostávám v posledních dnech celou řadu.

Indiáni únor nazývali Měsícem hladu

Ještě ke všemu máme ten únor, kdy by pole měla sílit. Také měsíc, který prý Indiáni nazývali Měsíc hladu – docházely zásoby z podzimu a jaro bylo ještě příliš daleko. Fyzické hladovění v naší části světa tolik nehrozí, ale životní energie a radost může v únoru dojít kdekomu.

Vybavuje se mi v téhle souvislosti jedna dávná písnička skupiny Dybbuk „Smutný je ten svět, studený a špinavý, únorová Praha už mě ale nebaví“. V refrénu se pak opakuje temným hlasem zpívané jedno slovo: únor. 

Není náhoda, že právě v tomhle čase se konají plesy, karnevaly a masopust - pospolitost a povznesená mysl jsou dobrou prevencí proti temnotám všeho druhu. Hledáme teplo a přijetí, dozvuky Vánoc i vyhlížení jara.

Ale! Nehostinně vyhlížející krajina, chladné dny a pořád ještě dlouhé noci se mohou stát i příležitostí. Když není tolik vnějších důvodů k rozptýlení, vede nás to k obrácení pozornosti k sobě a do sebe. Můžeme si lépe dovolit se zastavit, usebrat, vnímat, co se doopravdy děje. Přítomnost, právě tato chvíle, která nám tak často uniká mezi vzpomínkami na minulost a plánováním budoucnosti, dostává možnost se projevit. Kde jsem? Kdo doopravdy jsem? Kam jdu a proč? Otázky, jež v rušnějších dnech snadno vytěsníme, se znovu ozývají. Únor se pak stane časem hledání podstaty, nacházením starých i úplně nových odpovědí. 

I tohle je zima bez sněhu, a já jsem za ni mimo jiné i proto vděčný.

Stromy zbavené listí a nepokryté milosrdným sněhem, zrezivělá tráva a hnědá pole připomínají obnaženost našeho nitra, které se odváží nechat stranou všechny role, které hrajeme a kterými se chráníme před pravdou o sobě samých. I tohle je zima bez sněhu, a já jsem za ni mimo jiné i proto vděčný.

No a právě když dopisuji tenhle text, začíná venku hustě sněžit. Předpověď na víkend hlásí, že by sníh mohl zůstat aspoň pár dnů ležet. Půjdu ven, abych se znovu ujistil, že život je navzdory všemu bolavému a nejistému pořád jeden velký zázrak a neustálé překvapení.