Slavnost Božího těla v české lidové tradici

Vznik svátku je spojován s rozmachem kultu oltářní svátosti ve 12. století. Dobovou atmosféru dokreslovala touha středověkého člověka po silnějším smyslovém prožitku náboženských obřadů, lidově řečeno po větší „podívané“. S tím snad souvisela i opakovaná vidění augustiniánské řeholnice Juliány z Lutychu v roce 1209. Zjevoval se jí zářivý měsíční kotouč s tmavým místem, údajně znamením, že mezi křesťanskými svátky chybí svátek eucharistie.  To bylo podnětem pro slavení dne ke cti nejsvětější svátosti a roku 1264 jej papež Urban IV. předepsal pro celou církev. Průvody Božího těla jsou doloženy poprvé v Kolíně nad Rýnem po roce 1274.

Prosebná procesí

Již ve 14. století byly oslavy Božího Těla obvyklé v celé Evropě. V našich zemích průvod vstřebal prvky tzv. polního prosebného procesí. Zastavoval se u čtyř venkovních oltářů, kde byly postupně do čtyř světových stran zpívány začátky všech čtyř evangelií, konaly se prosebné modlitby a udílelo se svátostné požehnání. V barokní době se průvod rozvi­nul v okázalou slavnost. K církevním obřadům se ale přidružil i světský a lidový živel, mimo jiné ve zdobnosti, ozvláštňující cestu monstrance s Tělem Páně, a zvlášť ve víře v magické účinky posvěcených rostlin. 

Slavnost Božího těla|foto:Pixabay, Licence Pixabay, ©

Boží Tělo se utvářelo jako městská slavnost. Řemeslnické cechy a literátská bratrstva měly účast v božítělovém procesí zakotvenu přímo ve svých řádech a jednotlivé korporace měly v procesí určené místo. Jak uvádí etnografka Eva Večerková, v Jevíčku v roce 1472 šli ve stanoveném pořadí tkalci, koláři, bednáři, provazníci, olejníci, vetešníci, lazebníci a nakonec soukeníci a potom „páni starší“ se svojí korouhví.

Církevní pokyny nařizovaly i konšelům o svátku Božího těla účastnit se s hořícími svícemi procesí. Lidé měli stlát trávu na zem, stavět před domy máje, zdobit domy a rozsvěcovat v nich svíce (tyto zprávy jsou z Jindřichova Hradce). Zejména ve velkých městech vynikaly pozdější barokní průvody rozměrností a výrazovou bohatostí.

Kostelíčky

V 19. století a ve farních vsích i později tvořila slavnost Božího Těla vžitou a oblíbenou součást ročního svátkového cyklu. Okna domů zdobily svaté obrazy, svícny s rozžatými svíčkami a květiny. Tzv. kostelíčky, oltáříky zbudované ve výklencích nebo v průjezdech domů, si rodiny každoročně zdobily obrazy svatých, kvítím a březovými májkami.

Hasičská stříkačka

Čestné funkce – např. nesení baldachýnu nad knězem s monstrancí – zastávali starosta, radní, přední sedláci a později zástupci katolic­kých spolků. V průběhu procesí se objevovaly nové prvky: na náměstí přijela ozdobená hasičská stříkačka, u oltářů zněly oslavné salvy z moždířů. V působivém procesí šli členové spolků hasiči a vojenští veteráni, školní mládež s učiteli, družičky v bílých šatech a věncích před knězem s monstrancí sypaly květy z božítělových proutěných košíků. 

Májky a roubíky

Božítělová zeleň byla v lidových předsta­vách magickým prostředkem k zajištění přízně osudu. Šlo o svazky květů, věnečky bylin, zelené májky podél trasy procesí i o trávu shrabanou z cesty, zkrátka vše po dotyku mon­strance. Věřilo se také v příznivý účinek roubíků zhotovených z božítělových májek. Obilí, svázané při žních takovými roubíky, prý myši ve stodole nežerou, naopak se ze stodoly odstěhují. Odvar z posvěcených rostlin zase údajně uzdravoval nemocný dobytek. Věnce se pálily pro utišení bouří a ochraňovaly šestinedělku.