Šťastné a veselé Vánoce aneb je lépe dávat než přijímat
Máte doma pod stromečkem betlém? A víte, jak tradice betlémů vznikla? Pokud ne, rád vám to poví farář Jiří Barhoň. Jeho příspěvek o tom, že je lépe dávat, než přijímat přečte Bronislav Kotiš.
Nastaly Vánoce. Nastávají sice každý rok, a přece jsou vždycky nové a jiné, udivující a jedinečné. Jak je to možné, kdo za může? Může za to ten, jehož narozeniny o Vánocích slavíme. Ježíš Kristus, syn Boží a nejkrásnější z lidských synů, jak jej popisuje jeden Žalm. Vánoce jsou zkrátka takové jako on sám. Alespoň tam, kde se skutečně oslavují jako jeho narozeniny a nikoli jako festival přejídání a přepychu. Vždyť Ježíš se narodil jako chudý a zůstal takový až do konce života. Právě chudí lidé tohle chápou více než bohatí, a proto jsou o Vánocích šťastnější.
Je to už osm set let, co nad tím vším přemýšlel jeden mladý muž jménem František. Kupodivu nebyl chudý, ale naopak bohatý. Bohatý ano, šťastný však ne. Přesně tak jako mnoho mladých lidí naší doby. Co mi je platné, že mám všechno, nač si vzpomenu, když druhý nemá nic? Není snad štěstí v tom, že se s ním rozdělím? František to zkusil. Rozdal všechno, co měl - a to neměl dělat! Tatínek ho za to vydědil a z bohatství rázem nezbylo nic.
A co štěstí? - ptá se ten, kdo ještě neví o jakého Františka šlo. Byl opravdu šťastný, když všechno rozdal? Svatý František z Assisi byl nejen šťastný, ale jeden z nejšťastnějších lidí, kteří po této zemi chodili. Kdo tomu nevěří, ať se podívá kolem sebe. Jeho následovníky potká po téměř tisíci letech na celém světě, i zde v Plzni. V tuhle chvíli není třeba dál rozepisovat jeho podivuhodný životní příběh, byť by za to jinak stál.
Jsou-li Vánoce, stačí uvést, že prosťáčkovi z Assisi vděčíme také za Živé betlémy a následně za všechny betlémy, které vídáme v kostelích i na náměstích nebo si je stavíme doma. František si totiž o jedněch Vánocích vyrazil se svými druhy do lesa, aby si postavili a zahráli všechno tak, jak se to odehrálo při Kristově narození v Betlémě. Všem se to tak líbilo, že se to muselo o příštích Vánocích opakovat a opakuje se dodnes na mnoha místech celé planety. Komu vděčíme za více?
Co si tedy k letošním Vánocům přát? Jistě to, aby byly šťastné a veselé, ale také to, aby byly prožity ve Františkově duchu. Tam, kde se o to lidé snaží, jsou vždycky krásné. A rozhodně tam není nouze o legraci. Když jeden starý kněz vyprávěl podobným způsobem o Vánocích a svatém Františkovi dětem při hodině Náboženství, řekl jim nakonec:
„Každý z vás se bude radovat, až najde pod stromečkem svůj dárek. Ještě více se však budete radovat, když sami někomu dárek věnujete. Pamatujte si to dobře, milé děti, lépe je dávat než přijímat.“
„To já už dávno vím, pane faráři,“ přihlásil se Pepíček, „to říká náš tatínek vždycky, když přijde z práce.“
„To jsem rád, že máš tak zbožného tatínka, Pepíčku. Jaképak má zaměstnání?“
„Můj tatínek je boxer.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
