Šumava je prostřený švédský stůl. Stačí si vybrat, říká malíř

Malířský stojan, na něm položené plátno, u kterého stojí muž s dlouhým, natuženým knírem, s baretem na hlavě, oděný v bílém plášti, v jedné ruce třímající štětec a v té druhé paletu. To je takový archetyp malíře z konce devatenáctého, nebo ze začátku dvacátého století, jak svým umem zachycuje krásy přírody. Tak třeba maloval Šumavu slavný Julius Mařák a velmi podobně se nejen do šumavských pralesů vydává malíř Adam Kašpar.

„Nesu plátno, pak dřevěný kufr, který mi slouží jako stojan, protože maluji v sedě na zemi a ten vrh toho kufru je otevřený ke mně, paletu, štětce, hadr, lahvičku s terpentýnem, čaj, něco k snědku – to jsou ty nejdůležitější věci," popisuje potřeby, které musí mít malíř s sebou, když jde malovat do plenéru. Tam totiž tráví třeba i osm hodin malováním a tak právě takový čaj či svačina jsou stejně důležité, jako sada štětců nebo dostatek barev. Ovšem pro malíře ani není takovým problémem vzít si veškeré potřeby do ruky nebo na záda a vyrazit i několik kilometrů pěšky, jako spíš najít místo, které chce zachytit.

„To je hrozně těžké. Já se těmi přirozenými lesy zabývám už docela dlouho a jak pocházím ze Svitav, tak jsem nejdříve začal malovat tam a tam toho moc není. Tam když člověk najde nějaký divoký koutek, tak to je vzácnost a je úplně jasné, co se bude malovat a jen se hledá ten správný pohled. Ale třeba dneska, jsem asi hodinu, od tmy až do světla bloudil po Boubíně, překračoval jsem ty vývraty a na jednu stranu je to skvělé všude a na druhou stranu jsem si nemohl vybrat. Je to takový prostřený švédský stůl – já jsem prostě nevěděl," porovnává Adam Kašpar lesy na Svitavsku s tím, co nabízí Národní přírodní rezervace Boubínský prales na Šumavě, kde tento mladý malíř pracoval na podzim.

Podle jeho slov jsou prostřeným švédským stolem i další divoká místa Šumavy, kde už maloval, jako je například Trojmezenský prales a podobně.