Svatopluk Holec: Nevolit - to je určitý druh zbabělosti
Všeobecné volební právo není samozřejmost. Ještě před sto lety neměli na našem území právo všichni volit a o toto právo bojovali. Dnes se ho leckdo překvapivě snadno vzdává. Takto o volbách uvažuje v následujícím komentáři Svatopluk Holec.
Volby se u nás staly jaksi samozřejmostí, takže nám ani nepřijde zvláštní, že tento měsíc máme opět možnost volit naše poslance. A přece volby jsou novodobý vynález! Natož všeobecné volební právo!
Když se kupříkladu Rakousko-Uhersko rozhoupalo a povolilo nějaké volby, bývalo to vázáno na určitý majetkový census; kdo neplatil daně, neměl právo volit. Ženy pak získaly volební právo až v roce 1919, tedy za první republiky. Ostatně třeba i tak demokratická země, jako je Švýcarsko, přiznala ženám volební právo až v roce 1971!
O paskvilu, který u nás představovaly volby po roce 1948, se nám také už nezdá. Nešlo přece o volby. Nebylo z čeho vybírat, šlo nanejvýš o jakési hlasování o jedné jediné "správné" kandidátce. Zřejmě nechtěně to bylo vyjádřeno i jazykově: neříkalo se "jdu volit", ale jdu "k ( spíkra prosím tuto předložku přiměřeně zdůraznit) volbám".
Otázkou ale je, zejména v nynější době všeobecného znechucení politikou, koho volit? Tolik stran a straniček, politických hnutí a různých slepenců! Mnozí nás chtějí ohromit sliby - aniž by řekli, jak je chtějí vůbec splnit, pokud je ovšem myslí vážně, nebo jak splnili ty předchozí, pokud už v parlamentu byli. Zásadní otázkou je, zda vůbec a jaký program ta která partaj má.
A dále: je vůbec možné volit ty, kteří na kandidátkách uvádějí osobnosti už takzvaně "profláknuté", nebo chcete-li "celoživotní poslance", z nichž někteří nic jiného než politiku v životě nedělali? Nebo lidi, kteří si nedokázali ani najít čas, aby skutečně pravidelně na zasedání sněmovny docházeli, natož aby tam kdy něco gramotného byli schopni proslovit? K vyloučení takových kandidátů pomůže kroužkování.
Ale stejně vidím, jak se mnozí z vás usmívají: taková ideální strana, jakou byste chtěl, přece u nás neexistuje! A musím jim dát za pravdu! Takže? Budu volit to nejmenší zlo! Ona demokracie vskutku není ideální způsob řízení věcí veřejných, ten nebyl a sotva kdy bude vynalezen. Ale je ze všech existujících - a mizerných - ještě ten nejpřijatelnější. Politika je přece jenom něco jiného, než jestli věřím v toho či onoho boha, nebo jestli třeba fandím plzeňské Viktorce. To se druhých vůbec nemusí týkat, ale politika se týká každého z nás, a to bezprostředně. Stačí uvést třeba výši daní všeho druhu nebo valorizaci důchodů a je snad každému jasno.
Takže: pojďme volit a vyberme to, co se nám zdá nejpřijatelnější, byť ideál to rozhodně nebude. Pokud řeknete: můj jeden hlas to stejně nerozhodne, máte plnou pravdu. Pokud si to řekne příliš mnoho voličů, mohlo by se stát, že bychom měli Poslaneckou sněmovnu zvolenou ani ne polovinou voličů a možná, že bychom se nestačili divit!
Jistě: občan má u nás volební právo, nikoli povinnost. Pokud ale tohoto práva nevyužije, pak si myslím, že nemá ani morální právo nadávat u piva ve smyslu "já bych". Je to vlastně určitý druh zbabělosti, nevzít na sebe ani trochu spoluzodpovědnosti za to, jak to u nás vypadá. Jakýsi falešný alibismus, ono maloměšťácké: "Já nic, já muzikant!"
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.