Svět Ivy Hüttnerové je únikem do časů, kdy lidé měli čas pěstovat slunečnice a mluvit spolu

Iva Hüttnerová|foto:Jiří Trnka, Český rozhlas

Když člověk prochází její výstavou, okamžitě na něj dýchne atmosféra starých časů. Iva Hüttnerová však odmítá, že by se svými díly snažila o nějakou hlubokou uměleckou revoluci nebo politický aktivismus. Její ambice jsou naprosto minimalistické. Nechce diváky šokovat novými výtvarnými směry ani jim neustále připomínat, v jak složité společenské nebo politické situaci zrovna žijeme.

„Moje ambice jsou minimalistické. Nechci lidem objevovat nové výtvarné směry, něčím překvapovat, poukazovat na to, jak v hrozném světě žijeme a jaká je politická situace. Naopak, když ty obrázky někoho potěší – a já úplně nenávidím tu formulaci pohladí po duši, protože to všichni hladí po duši, ale když někomu udělají radost nebo nepatrně zvednou náladu, tak to je všechno, co si já přeju od svých obrázků. Rozhodně nechci malovat nebo objevovat nic převratného,“ vysvětluje Iva Hüttnerová.

8 fotografií

Mnoho diváků má Ivu Hüttnerovou spojenou s oblíbeným pořadem České televize Domácí štěstí, který jako týdeník běžel bezmála sedm let. Sama autorka na toto období vzpomíná jako na vůbec nejhezčí práci svého života, hlavně díky obrovské tematické svobodě. Právě tam se naplno projevila její láska ke starým časům, která se podvědomě prolíná i do jejího malování. Pořad obsahoval babičkovské rady, což u mnoha lidí vyvolalo dojem, že Iva Hüttnerová skvěle vaří. Opak je ale pravdou.

„Vařila jsem opravdu minimálně, protože vaření překvapivě není můj koníček. Myslím, že nejste sám, kdo ze mě má pocit, že umím vařit, opak je pravdou. Já mám pocit, že to je tak pomíjivá činnost, že když dělám něco na zahradě, tak i přeházet kompost je smysluplnější než dvě, tři hodiny něco vařit a pak se to za deset minut sní. Vaření jsem tam určitě neprezentovala, natož svoje. Ale co jsem určitě říkala, je, že jsem sbírala babičkovské rady. Ty rady byly vždycky hrozně ekologické, protože ty babičky pracovaly s tím, co doma měly,“ přiznává malířka.

Mezi historickými kuriozitami zmiňuje například radu, že prádlo nejlépe zbělá za svitu luny, nebo zaručený recept na ochranu třešní před ptactvem, který doporučuje pověsit na strom mrtvého raka. Tyto návody ji dodnes dokážou rozesmát, už jen proto, že živého raka podle svých slov v životě neviděla a dnes ho navíc zákon přísně chrání.

Inspirace od železničních závor a obrazy bez názvů

Kde brat inspiraci pro světy, které už reálně neexistují? Stačí se zastavit a zapojit představivost. Jako příklad uvádí situaci, kdy spěchá na natáčení a zastaví ji spadlé železniční závory. Místo vztekání z časové ztráty si začne představovat, jak to na stejném místě vypadalo před sto lety, kdy po Praze jezdila sotva stovka aut a pan hradlař musel ručně točit dřevěnou pruhovanou závorou. Tato vnitřní projekce ji uklidní a v hlavě vytvoří hotový námět na nový obrázek.

Návštěvníci výstavy v Galerii Na Roudné si mohou všimnout jedné zvláštnosti, žádný z obrazů nemá popisek ani název. Podle autorky to lidé nepotřebují, protože motivy mluví naprosto jednoznačně. Mnohem raději sleduje, když návštěvníci před plátny stojí a sami hádají, jakou známou či neznámou osobnost zrovna portrétovala, nebo když děti počítají psy a kočky. Zvířata totiž nechybí téměř na žádném díle.

Dobře ví, že ortodoxní výtvarní kritici nad jejím stylem občas ohrnují nos, ale hlavu si s tím rozhodně neláme. „Já myslím, že takovým těm ortodoxním výtvarníkům, právě těm, kteří objevují ty nové cesty a ukazují na současný svět a na marnost světa, se ty moje obrázky nelíbí. Že jsou moc pohodové, že to vlastně není to pravé umění. Ale tím, že nejsem profesionál v tom směru, že bych to studovala, tak je mi to srdečně jedno, co si o tom kdo myslí. Protože si maluju pro radost, a že to dělám více jak 50 let, tak už mám ověřené, že mi to tu radost dělá,“ uzavírá Iva Hüttnerová.