Světlo Kristovo

4. duben 2002

Kroupy, vichry a plískanice vymlely z šindele na kostele měkčí tkáň, podélná dřevní vlákna už neváže nic, rozpadají se. S panem Smetanou je trháme, prkýnka praskají jak staré kosti. Mají i stejnou barvu. Ačkoliv mlha z brdského hřebene se už převalila přes mrtnický kostel a městná se do údolí nad Komárov, naše vyhlídky nevedou ani přes zeď okolního hřbitova. To je úvod fejetonu Ondřeje Vaculíka, který pokračuje?..

..... Před měsícem zloději vypáčili dveře do sakristie a uloupili z oltáře gotickou Madonu, v baroku vybarvenou a zlacenou. Zajistili jsme vchod mříží, a před několika dny zloději rozbili okno a ukradli obraz Krista ležícího v hrobě: výška plátna 88 centimetrů, šířka 200 centimetrů. Až další den jsme přišli na to, že zmizelo i Jezulátko za oltářem, malé asi 35 centimetrů. K radosti vskutku málo důvodů.

Dali nám nového pana faráře, ačkoliv ten starý byl dosud mladý a byl taky pilnější. Do hodin náboženství chodil s kytarou, učil děti zpívat, kreslit, správně mluvit, ba i katechismus. Z původně sedmi přihlášených dětí měl do roka třídu plnou. "Pan farář Fořt, to je učitel!" chlubili se kluci bledým učitelkám.

Na Bílou sobotu "starý" pan farář slavil vigilii snad ve všech šesti kostelích. Hned po setmění začínal v našem. Já jsem připravoval hranici, on světil oheň, vsazoval kadidlová zrna do velikonoční svíce zvané paškál, kterou jsme zapálili od hranice. V tu chvíli se vždy strhla sněhová vichřice a v podmínkách hluboké totality rvala křehký plamínek od knotu nebo jej rovnou zacápla sněhová vločka. Znovu jsme připálili knot od dohořívající hranice a snažili se vnést světlo do kostela. Svírali jsme plamen v rukou, ale vítr se stočil do trychtýře a shora plamen sfoukl. Konečně jsme uvnitř. Pan farář se nadechuje, aby zazpíval "světlo Kristovo", já úlevou vydechuji - a zháším svíci. "Do prdele práce," ozve se tlumeně místo světla Kristova do temnot kostela. A to bylo rok co rok, babky si myslely, že to máme tak secvičené.

kostel

Nový pan farář dětem pouští video o životě sv. Františka z Assisi, o křesťanech v římských katakombách, ba i katechismus je učí. Z třiceti žáků zbylo sedm. Na Květnou neděli oznámil, že mše svatá bude zas až v neděli, kdy společně oslavíme Vzkříšení. "A co Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota, to nebudete světit oheň? Do temnot kostela světlo Kristovo spolu nevneseme?" namítám. "Ne, to není povinné," odpovídá, "vím, vás asi baví ten oheň a tak, ale v tom podstata víry nespočívá."

"Za starého pana faráře v kostele nikdo neškodil, ale za nového mravy upadla až hanba," stěžovala si pak před kostelem jedna babka druhé.

kněz

Teď, když s panem Smetanou trháme z kostela starý šindel, napadá mě, že jasnovidní zloději možná věděli, že obraz Krista v hrobu, který se vystavuje jen na Velký pátek, my už nepotřebujeme. Možná ho už potřebují oni. A kdo ví, jak ve skutečnosti potřebujeme Madonu? Vždyť to, co starého pana faráře hnalo z kostela do kostela, aby i pro dvě babky odsloužil všechny svátky, to nebyla přirozená potřeba, ale vzdor proti moci! "Už vám nepustíme ani píď svatého prostoru" - štval se v mysli.

Mravnost je strašné odříkání. A zmizí-li povšechný důvod k odříkání a je-li k tomu málo vnitřních důvodů, pak se mravnost propadá a marně se pohoršujeme. Jak pošetilé, když s panem Smetanou zdarma opravujeme střechu kostela! Není to dnes dokonce trestné? Jak odvedeme daň z přidané hodnoty?

"Vono zkraje to vypadá vždycky beznadějně. Ale tomu se člověk nesmí poddat. Až budeme střechu potloukat novým šindelem, už bude líp," rozptyluje pan Smetana mé chmury. "V to věříš?" divím se. "Ne, to vím. Jenom jsme prohloupili, že jsme si sem nevzali pivo." V tu chvíli se strhla sněhová vichřice a rvala nám šindel z rukou. "Světlo Kristovo," kleli jsme společně.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová