Tolik strachu nezažil tatínek během celé války, jako tu noc. Vzpomíná Anna Machová z Luženiček u Domažlic

Odchod německých vojáků v roce 1945
Odchod německých vojáků v roce 1945
V těchto dnech si připomínáme 70. výročí osvobození Československa a konce druhé světové války. Na jaře letošního roku jsme oslovili vás, naše posluchače a čtenáře, abyste se s námi podělili o vaše vzpomínky na tuto dobu. Dnes Vám přinášíme příběh první, který nám poslala paní Anna Machová z Luženiček u Domažlic:

Narodila jsem se v lednu 1943, a bezstarostné mládí jsem prožívala na zemědělském statku na vesnici do té doby, než moji rodinu komunisté přinutili do společného hospodaření. Byli jsme nazváni kulaky, a hrozilo nám vystěhování. Proto jsme uvítali, že nás komunisté milosrdně vzali do JZD, a to díky splnění dodávek. Ale to jsem odbočila od pravdivého příběhu, který zaznamenala moje paměť o roce 1945.

Že se blíží konec války, se dovídal můj tatínek z radia. Každý večer s uchem přiloženým k radiopřijímači, ležícím na kredenci v kuchyni, poslouchal západní vysílání. V této místnosti bylo černou látkou zatemnělé okno a my děti jsme nesměly ani pípnout, aby tatínek dobře slyšel rušící stanici. Toto se dělo u nás i po válce, kdy se ujali moci komunisté, a táta poslouchal Svobodnou Evropu. Tehdy chodili pod okno “špiclové“ tehdejšího režimu a běda tomu, koho načapali.

Chci vzpomenout na den v roce 1945, který mě utkvěl v paměti a z vyprávění táty. Po kapitulaci Hitlera, obsadili ustupující němečtí vojáci náš dvůr i s vojenskou kuchyní, a asi pár dní si bužírovali, z jejich posledních zásob. V tyto dny, jsme my děti, nesměly jít na dvůr. Ten den, podle tátova vyprávění, bombardovali Američané Klenčí pod Čerchovem a okolí, a Němci na našem dvoře byli pořádně opilí. Ještě dnes vidím, rozčileného otce, jak jim s rukama roztaženýma nařizoval, aby v kuchyni uhasili oheň a zaháněl je do stodoly. Tito “náckové“ čekali na povel opustit naši vesnici.

Druhý den ustupující Němce shromáždili z celé obce v obecní škole a v hostinci, které spolu sousedily. Tam čekali na setmění, aby se mohli přemístit na nádraží, a vlakem odjet do své vlasti. Z okresního úřadu z Domažlic, přišlo nařízení na OÚ v Luženicích, aby sedláci připravili koně s žebřiňáky, a večer odvezli Němce na nádraží do Horšovského Týna. Můj táta věděl, jaké nebezpečí ho může čekat.

Proto jako věřící člověk, se rozloučil s rodinou slovy: ,,Děj se vůle Boží.“ Němci namačkaní jeden vedle druhého, stáli na žebřiňáku a táta práskl do koní. Pod tíhou těžkého nákladu, byli koně uříceni a vyčerpáni, už když přijeli do Březí. Otec koně zastavil na konci Březí a řekl “náckům“, že si musí koně odpočinout.

Němci začali brblat a vyhrožovali mu zastřelením. Předvídal situaci, co se asi stane, proto zastavil u známého sedláka, aby mu půjčil koně, aby mohl pokračovat dál v cestě. Vyprávěl, jak si zkrátil cestu po dřevěném mostě k Nové Vsi, protože státní silnice z Draženova do Horšovského Týna, byla tu noc velmi nebezpečná. Riskoval a v duchu prožíval, jestli most tak velký náklad unese. Tenkrát mu těch Němců vůbec nebylo líto, ale měl strach o koně, aby je mohl vrátit v pořádku. Říkal, že tolik strachu nezažil během celé války, jako tu noc.

Němce v Luženicích vystřídali osvoboditelé – američtí vojáci a několik dní pobyli v různých staveních, kde na houních odpočívali po tomto boji. My děti jsme ochutnaly pravou nefalšovanou čokoládu s nezapomenutelnou chutí. Obyvatelé z Luženic je uvítali s velkým nadšením, obdivovali jejich statečnost a děkovali jim.