Tomáš Bernhardt: Ještě nikdy nebyli lidé před smrtí tak bezpečni, jako dnes - o to více se z ní stává tabu

13. březen 2015
Publicistika

Vyrovnat se se smrtí není lehké. Ale je dobré pomyšlení na ni vytěsňovat? Zdá se, že je to čím dál silnější a globálnější společenské téma. Například festival japonského filmu a kultury Eigasai, který skončil ve středu v Plzni, měl letos jako hlavní téma právě vyrovnávání se s odchodem ze života. A je to také téma fejetonu Tomáše Bernhardta.

Ze starého skautského deníku svého strýce jsem nabyl dojem, že indiánské jméno pro únor zní Měsíc smrti. Asi jsem to pak i párkrát použil, když jsem si z toho skautského zápisníku udělal svůj trampský cancák. Poslední den letošního února jsme se sešli, abychom se naposledy rozloučili s kamarádkou, která se mi do onoho „cancáku“ nejednou podepsala.

Za otevřenými dveřmi barokní kaple se táhla zvlněná krajina, kalným vzduchem pod nízkými mraky poletoval sníh, i počasí s námi drželo smutek. Uvnitř se tísnilo překvapivě velké shromáždění lidí, kteří se často vůbec neznali. Kaplí zněly vzpomínky a hudba vybraná tak, aby v ní nebyl jen smutek, ale také paprsek naděje. Do očí se draly slzy, ale aspoň mně se dlouho zarážely o obrázek té kamarádky postavený na oltáři, přesněji řečeno o její neodolatelný úsměv.

Pak však nastala chvíle, kdy pláč přemohl prakticky všechny, ale nebyl to jen okamžik bezedného smutku, v tom sdílení emocí bylo i cosi úlevného a útěšného. Když jsme pak seděli v hospodě a vzpomínali na tu milou kamarádku, co nás tu nechala tak brzy, a dali si na její památku slivovici, začínal už do toho smutku pronikat i smích, protože nějaký smutný zážitek s ní si rozhodně nikdo nepamatuje.

Dřív byla smrt blízko a terapeut nikde

Tahle zkušenost bývala natolik obecně známá, že by určitě nikoho nenapadlo psát o ní fejeton. Nyní, v době vytěsňovaných myšlenek na poslední věci člověka a v době pohřbů bez obřadu, je najednou potřeba připomínat, jak je důležité se s blízkými lidmi opravdu rozloučit. Říct jim, alespoň v duchu, jak jsme rádi, že tu byli a že jsme tu mohli být s nimi. A jak je důležité a ozdravné sdílet s ostatními smutek i vzpomínky, nedusit je v sobě, nezatlačovat je kamsi do nevědomí, netvářit se, jako by se snad ani nic nestalo.

Je to zvláštní. Ještě nikdy nebyli lidé před smrtí tak bezpeční, jako v naší době a v naší části světa. Ještě před nějakými sto, sto padesáti lety stála každému velmi blízko. Mors certa, hora incerta, smrt jistá, její hodina nejistá, říkalo se. A také memento mori, pamatuj na smrt. To ale nebylo třeba zvlášť připomínat. Nešlo jen o to, že většina lidí umírala doma. V době před antibiotiky a s nedokonalou hygienou mohla smrt přijít rychle a kdykoli. Chodila si také často pro lidi velmi mladé, ještě děti. Dokonce ještě to 19. století, které dnes někdy vnímáme jako idylické časy, bylo z tohoto hlediska velmi kruté.

Tak třeba nádražní zaměstnanec Václav Fišer z Lindauerovy ulice v Plzni v 80. letech 19. století ztratil během tří dnů dvě děti, které zemřely na zánět ledvin. Ale dětské úmrtí najdeme i v rodině mlynáře Hýry, nejbohatšího plzeňského podnikatele kolem r. 1870. A na černý kašel zemřela ve dvou letech i nejstarší dcera samotného císaře Františka Josefa I.

Není těžké pochopit, že si lidé smrt personifikovali do postavy kmotřičky s kosou, postavy hrozivé, ale zároveň důvěrně blízké, jako už kmotři a kmotřičky bývaly. Z dnešního hlediska je méně pochopitelné, že se z toho ti lidé nezbláznili. Ta všudypřítomná nejistota a nikde žádný psycholog nebo terapeut.

Důležité je sdílet smutek

Dnešní doba by teoreticky mohla mít se smrtí daleko volnější vztah – když ne mír, alespoň příměří. Nicméně čím je smrt vzdálenější, čím méně hrozí, tím větší se z ní stalo společenské tabu. Lidé o ní nechtějí moc mluvit a setkání s ní se vyhýbají. Někdy se schovávají za výmluvu, že pohřební služby jsou příliš drahé. Možná jsou, ale na skutečné rozloučení, které vychází z hloubi duše, nepotřebujeme profesionálního řečníka z krematoria. Stačí se sejít na palouku v lese, v hospodě, v kostele, ale hlavně nestydět se za smutek a za slzy, dát si čas na to, abychom si uvědomili, čím nám zemřelý byl a čím nám i nadále bude.

Oblíbeným tématem doby, kdy smrt mohla stát za každým rohem, bylo „ars moriendi“, umění umírat. Týkalo se to nejen připravenosti člověka na odchod, tj. uspořádání svých záležitostí i vztahů s blízkými, ale vlastně také schopnosti vyrovnat se s odchodem někoho z okolí.

Když se před časem rozhodl na toto téma uspořádat výstavu kolega od nás z muzea a pak trpělivě shromažďoval předměty, obrázky a texty, které se té věci týkají, dost jsme si z něj tropili žerty. Zároveň nám však bylo jasné, že to je téma důležité, s kterým se člověk sice může jen těžko zcela vyrovnat, se kterým je však třeba se stále vyrovnávat. Asi se na ni půjdu znovu podívat, teď už trochu jinýma očima.

autor: Tomáš Bernhardt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová