Tomáš Bernhardt: Jsme schopni udělat něco jen pro peníze, nebo i zadarmo z přesvědčení?

Dilema (ilustrační foto)
Dilema (ilustrační foto)

Zadarmo ani kuře nehrabe? Anebo jsme pořád ještě schopni vynakládat úsilí pro dobrou věc bez nároku na odměnu? A jak to vnímali naši předci v 19. století? To se dozvíme ve fejetonu historika Tomáše Bernhardta.

Četl jsem tuhle v Respektu článek o té paní, jak vyhrála soud, když ji urazila věta o zaplacených demonstrantech. Ne, nechci tu psát o politice ani o politicích, ale jako skoro vždy o nás a o 19. století. Rozesmutnila mne však v onom článku jedna věta, která s tématem přeci jen souvisí.

Kdo nekrade, okrádá rodinu?

Mladý muž se domnívá, že ti demonstranti asi zaplaceni byli. A proč? Podle článku své úvahy shrnul takto: „Vím to proto, že přece žádný Čech nedělá nic zadarmo. Proč by to kdo dělal? Já bych zadarmo demonstrovat nešel. A podle mě nikdo.“ No. Kdyby to opravdu naši situaci vystihovalo, byli bychom tak hluboko v háji, že by nám už nic a nikdo nepomohl.

Mladý muž v tom není sám. Něco podobného jsem v různé variantě a během dlouhých let slyšel i od lidí jinak celkem činných a činorodých. „Zadarmo přece nikdo nic neudělá.“ „Ani kuře zadarmo nehrabe.“ „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Až si někdy říkám, jestli by se na vlajku nad Hradem nemělo vyšít spíš něco takového, protože to lépe vystihuje naši žitou skutečnost než optimistická věta o vítězící pravdě.

Co mi na tom přijde ale obzvlášť smutné, je ta samozřejmost, s jakou jsou tyhle slogany vyslovovány. Někdy je v tom snad až jakási hrdost – heleďte, já vím, jak svět funguje, mně nebude nikdo nic vykládat, ani kuře nehrábne, pokud z toho nic nemá. A v podtextu je samozřejmě i snaha obhájit, proč sám nic jen z čistého nadšení pro dobrou věc udělat nechci. Člověk tak nějak cítí, že to není dobře, ale když se zaštítí takovou obecně sdílenou pravdou, nějakým takovým rčením, jakým se v Čechách bůhví proč říká bonmot, hned se to zdá snesitelnější a společensky přijatelnější.

Ni zisk, ni slávu

Přijde mi dost nepředstavitelné, že by si před nějakými sto, sto padesáti lety takové heslo vepsal do štítu kdokoli, kdo aspoň trochu dbal na dobrou pověst. Ne, nedělám si iluze o tom, že by se lidé ve své podstatě nějak zásadně měnili. Zisk a výdělek jsou a byly mocnou inspirací a impulsem k činnosti. Ale přeci jen je určitý rozdíl, pokud si někdo vytyčí heslo „Ni zisk, ni slávu“ nebo naopak „Ani kuře zadarmo nehrabe“. To první člověka ponouká, aby vlastní hranice překračoval, to druhé ho omlouvá za to, že na všechno kašle.

Abych nezůstával jenom u obecných úvah. Co mi přijde na společnosti 19. století fascinující a co zas a znovu zmiňuji, je schopnost, kterou nemohu nazvat jinak než samoobslužnost. Jasně, že peníze hrály velkou roli i tehdy. Je to doba gründerská neboli zakladatelská, dravá, nesmlouvavá, v mnoha ohledech bezohledná. Měnící se společnost teprve hledá cesty, jakými se alespoň základně postarat o ty, co z nějakého důvodu štěstí neměli. Bezpečnost práce, hygienické podmínky, zdravotní a sociální péče, penzijní zabezpečení, to všechno jsou ještě neznámé pojmy, které jsou teprve vymýšleny.

Fangle proti odpovědnosti

Jenže vedle toho nelze přehlédnout pocit spoluzodpovědnosti za stav svého okolí, obce, národa. Pravda, někdy to samozřejmě byly jen prázdné proklamace a fangličkářství, které jdou leckomu dobře i dneska. Ale když se podíváte na tu pestrost spolkového života. Na ty stovky spolků a stolních společností, které jenom v Plzni působily.

Takový majitel tiskárny a nakladatel a také sokol Jan Robert Port si musel pořídit notýsek, v kterém měl napsány desítky spolků, do kterých patřil. V hospodě na Koterovské 1 se scházela společnost Neruda, která měla jako jediný cíl své činnosti vybírat příspěvky na Ústřední matici školskou.

Mezi desítkami členů najdeme továrníka Cingroše i dělníky z Petrohradu. Profesor průmyslové školy Alexandr Sommer Battěk kromě výuky spoluvytvářel chemické názvosloví, propagoval abstinenci, esperanto a mír mezi národy s v Zájmech všelidských, tak se jmenoval časopis, který vydával, utopil spoustu vlastních peněz.

Až půjdete Kilometrovkou, vzpomeňte si, že ji – a spoustu dalších alejí a sadů – nevysázela žádná správa veřejného statku, ale okrašlovací spolek. Jednatele mu dělal učitel Jan Krs, když zrovna nezpíval s pěveckým spolkem Hlahol v Plzni či Paříži nebo později s Ladislavem Lábkem nezakládal školské muzeum.

Tím náhodným výběrem chci naznačit, že mnohé, co se v Plzni dobrého dělo, mělo svůj kořen v dobrovolnické a odpusťte mi to slovo – aktivistické činnosti. A byli to všechno nepochybně Češi, i když to dělali zadarmo. Máme to v sobě všichni. „Ni zisk, ni slávu“ a „ani kuře zadarmo“. Jsou to dva vlci, kteří se perou o naši duši. Záleží na nás, kterého z nich budeme krmit.

Spustit audio
autor: Tomáš Bernhardt|zdroj: Český rozhlas Plzeň