Tomáš Bernhardt: Škoda i Baťové pocházeli různých období i prostředí, přesto měli něco společného. Nespokojili se jen s vyděláváním peněz

Rovných 160 let už uplynulo od chvíle, kdy se hrabě Valdštejn nechal přesvědčit, že by mohl být dobrý nápad, kdyby si v Plzni založil fabriku, když tu už brzy mají postavit železnici. Zřídil si tu tedy strojírnu, ale o její další rozvoj se moc nestaral. Ředitel Belani se na to nemohl dívat a radši si založil strojírnu vlastní.

Přichází Škoda

Nový ředitel Škoda se na to také nemohl dívat a radši tu hraběcí strojírnu koupil. S penězi to měl dobré. Nemusel si vymýšlet žádné půjčky od tajemných cizinců. Peníze na rozjezd dostal od mohovitého strýčka i otce, krizi ze 70. let přečkal s věnem od bohaté nevěsty. Zbytek už ale byly jeho nápady a iniciativa. Nové postupy tavení oceli, kovárna, odvážná rozhodnutí, nad kterými asi kde kdo kroutil hlavou. Nebo vy byste si vsadili na někoho, kdo chce dělat vazníky, kormidla a dokonce i děla pro zaoceánské lodi? Tady v Plzni, odkud je to daleko i k Baltu či Jadranu? No a vida, vyšlo to. Zákazníci si postupně zvykli, že u Škodů jim udělají i to, na co si jinde netroufají. Tenhle étos, tenhle drive, to Škodovce zůstalo i tehdy, když se pak za první republiky oficiálně jmenovala Akciová společnost, dříve Škodovy závody. Nová odvětví, nové podniky, někdy založené, jindy získané.

O Škodovce se tehdy říkalo, že vyrábí všechno od jehly po lokomotivu, a ta pověst přeháněla jenom trochu. Bylo to často na hraně rentability. Po pravdě řečeno, v černých číslech občas celý koncern držela zbrojní výroba. Ale byl v tom i jakýsi tvořivý duch, který bránil spokojit se s dosaženým, užívat zisků a nadávat na konkurenci.

Po Škodovi Baťa

Emil Škoda je ale přeci jen docela dávná postava. Symbolické postavy optimismu první republiky jsou jiné – ano, tušíte správně. Mám na mysli Tomáše a Jana Antonína Baťovi. V jinak spíše zaostalém koutě země vybudovali ze skromných začátků na pokraji krachu podnik, který inovativními postupy organizace práce, ale i obchodu a marketingu daleko překonával všechno ostatní, co bylo v kraji zvykem. Když se po 1. světové válce kvůli příliš silné koruně staly jeho boty neprodejné, vyřešil to tak, že zlevnil na polovinu. Zároveň snížil platy o 40 %, což ale dělníkům kompenzoval snížením cen v podnikovém konzumu. Naštvaný na něj v tu chvíli byl kde kdo – dělníci a socialisté pro snižování mezd, konkurence pro údajně dumpingové ceny, ostatní průmyslníci, že jim narušuje staré a osvědčené postupy.

O pár let později už ale firma prosperovala a Zlín rostl. Dělníci zde měli nadprůměrné platy s podílem na zisku, bydleli v továrních domcích na svou dobu velmi nadstandardních za velmi levné nájmy, firma jim umožňovala profesní růst. Čisté prostředí, zdravotní péče, možnost sportovního vyžití, to všechno patřilo ke Zlínu. A ovšem také nadstandardní pracovní výkony a věrnost firmě. Velkorysá péče o dělníky, nebo také zlatá klec, záleží na úhlu pohledu.

Budujeme stát pro 40 milionů

Po Tomášově smrti pokračoval v jeho díle bratr Jan Antonín. Ten své manažerské vize dokonce rozšířil na celou republiku. Jeho vize, že stát by šlo řídit racionálně jako firmu, ovšem byla opřená o zkušenost s vytvořením velkého podniku z ničeho a velkého moderního města z ospalého hnízda pod horami. Sepsal o tom dokonce knihu. V jejím názvu však nefiguruje on, nýbrž jeho smělá vize – Budujme stát pro 40 milionů, tak se to jmenuje.

Byla to vize technokratická a už tenkrát nereálná. Počítala s naprostou proměnou republiky. Miliony lidí měly pracovat v těžbě surovin a dřeva, miliony v dopravě, miliony v zemědělství, miliony v průmyslu a celé to mraveniště mělo mít hustotu obyvatel jako Belgie. Do tří let měla být postavena dálnice. Měly vzniknout nové železnice, ba i kanál Odra – Dunaj – Labe, který v tom systému dokonce dával i jakýsi smysl. Vlastně jsem spíš rád, že to nevyšlo, a kdo ví, jestli s plnou realizací počítal i sám Baťa. Ale vize to byla opravdu velkolepá a tvůrčí.

Škoda i Baťové pocházeli z jiné doby i jiného prostředí, ale něco společného měli. Byl to právě ten tvůrčí rys jejich podnikání, ta odvaha riskovat a zkoušet nové cesty. Nespokojili se jenom s prostým vyděláváním peněz. Ty lze ždímat i jinak – z půjček a exekucí, z loterijního průmyslu, z dotací, z práce agenturních dělníků.

Proč o tom mluvím? Občas zaslechnu, jak je ten či onen domácí velkoprůmyslník přirovnáván nejčastěji právě k tomu Baťovi. Já nevím. Když uvážíte ten tvůrčí prvek v podnikání obou Baťů, Škody a dalších, kteří se mi sem nevešli, přijde vám to vůči nim fér?