Tomáš Bernhardt: Ti, kteří chtějí moc, obchodují se strachem – podobně jako v únoru 48

Viděl jsem teď kdesi krátké video, původně asi z nějaké televize, v němž se redaktor ptal mladých lidí, co jim říká Vítězný únor. Téměř nikdo z dotázaných nevěděl, ke konci však zazněla klíčová odpověď: „Vy byste to znal, kdybyste si to nenastudoval?“ Tak nějak se zeptalo děvče, zřejmě trochu cvičené ve vedení polemik, nebo prostě jenom pohotové. Ale mělo pravdu. Vítězný únor je dnes sedmdesát let hluboko v minulosti. Málokterý z dnešních teenagerů má ještě prapředka, který ty doby zažil, ať už si o nich myslel cokoli. Když jsem začal chodit do školy, podobně vzdálené byly doby bojů za všeobecné volební právo na počátku 20. století. Kdybych si to nenastudoval, nic bych o tehdejších demonstracích, generálních stávkách, stanných právech a střelbě do demonstrantů nevěděl.

 Nezlobme se na mladé. Můžeme za to my!

Nemá smysl se pohoršovat nad nevědomostí dnešních mladých lidí. To ti starší, ať už rodiče, nebo škola, jsou ti selhávající. Mladí lidé jsou většinou vnímaví a mají vyhraněný smysl pro spravedlnost, někdy snad až příliš černobílou. Dodnes si pamatuji odpoledne, sobotní nebo nedělní, kdy jsme se doma dostali k tomu, čím byl významný rok osmašedesát. Bylo mi tak asi dvanáct, třináct, maximálně čtrnáct. Seděl jsem na mycáku v kuchyni a hltal každé slovo, které mi o tom maminka vyprávěla. Později jsem o tom četl mnoho přesnějších a odborně fundovanějších zpráv, ale tohle byla ta iniciační chvíle, možná tady někde pramenil můj zájem o moderní dějiny. S lidmi z toho videa se o těch věcech asi nikdo nebavil, ve škole ani doma. Nicméně teď tu budou za ignoranty, neboť neví, co důležitého se stalo v době, kdy byl jejich dědeček ještě svobodný mladík a jejich babičku snad ani neznal.

 Ty moje příklady samozřejmě nejsou úplně souměřitelné. Zatímco boj za všeobecné volební právo z počátku 20. století byl již dávno vyřešen a v době, kdy jsem začal chodit do školy, byl již skutečně jen součástí dějin, únor roku 48 pořád vrhá svůj stín až do našich dnů; a to celkem nezávisle na tom, jestli si to dnešní mladí lidé uvědomují. My jsme o něm ovšem dobře věděli. Už jako školní děti jsme ve výtvarné výchově každý únor malovali zubaté střechy továren v kompozici s rudými prapory. A kdo byl výtvarně zdatnější, ten připojil i šedé figury s rudými páskami na rukávech s flintami na ramenou. Ale co jsme o všech těch událostech věděli doopravdy?

 Ve škole nám o Únoru lhali

 Ve škole nám říkali že ten velký Únor proběhl pěkně a spořádaně, protože zrádní ministři sami rezignovali, a lid se ujal moci. O méně pěkných rysech oněch událostí už moc řeč nešla. O nelegálních paramilitárních bojůvkách zvaných Lidové milice, jejichž existence nebyla zákonem upravená ani v roce 1948, ani nikdy potom. O tom, jak komunisté ovládli bezpečnostní složky dávno před Únorem a jak si budovali tajné agenturní sítě v ostatních stranách. O obsazování sekretariátů nekomunistických stran, redakcí nezávislých novin a také ministerstev, o zatýkání nepohodlných lidí ještě během únorového převratu a o rozprášení studentské manifestace, která hodlala podpořit demokracii proti probíhajícímu převratu. Škola pomlčela o všem, co by mohlo nabourat obraz radostného vítězství pracujícího lidu a co by naopak mohlo připomínat puč. 

Kdo pomáhá k moci? Přece strach! 

A už vůbec nešla řeč o podstatné složce, která pomohla komunistům moc uchopit a udržet, totiž o strachu. Beneš a většina nekomunistických politiků se bála jít proti Sovětskému svazu, protože se zdálo, že jen on nás ochrání před vnějším nepřítelem, totiž před Němci, a hlavně před těmi vysídlenými Němci. Tenhle strašák fungoval dlouho, ale během 80. let postupně vyšuměl. Však jsme se všichni koukali na ZDF daleko ochotněji než na přenosy ze Spartakiád a Prvních májů. V 90. letech se zdálo, že už není, čeho se bát, ale od té doby jakoby opět přituhovalo. A zase se objevují obchodníci se strachem, kteří nás prý chtějí ochránit, ale ve skutečnosti nám jenom chtějí nasadit ohlávku. Dnes více než dříve je aktuální poselství, se kterým kdysi přijel Jan Pavel II. do Polska a které se dá shrnout do dvou slov. „Nebojte se.“ Ano, je zapotřebí být sebevědomý a nebát se, protože strach zotročuje. A nezavírat se do svých sociálních bublin, nýbrž mluvit spolu. A mluvit hlavně s mladými lidmi, protože kdo nepředá štafetový kolík, ten do cíle nedoběhne. Jsou to banality, jistě. Ale je třeba je připomínat. Nejen při neslavných výročích, ale pořád.