Tomáš Bernhardt: Zdají se vám zdroje surovin nevyčerpatelné? Podívejte se do historie těžby v regionu!

Dneska začneme takovým malým kvízem, vlastně jen drobnou otázkou. Jestlipak víte, co se kdysi těžilo u Ejpovic, Kyšic a Klabavy? Předpokládám, že jenom ti starší si vzpomenou, že v 50. a 60. letech tam byl povrchový důl na železnou rudu. A jenom zájemci o regionální historii budou vědět, že v okolí se kdysi ruda těžila i ve štolách. Nad zdejším rudným revírkem se už před řadou desetiletí zavřela voda. A to i přes to, že průzkum ložiska z roku 1826 odhadoval – při tehdejší technologii a spotřebě – že by mělo vydržet nějakých 800 let.

Do říše vzpomínek a pozvolného zapomnění odešla i sláva černouhelných dolů na Nýřansku a u Břas či Radnic. Zůstaly po nich výsypky a průmyslová Plzeň. Ano, právě to těžené uhlí přitáhlo pozornost investorů, kteří se rozhodli postavit železnici z Prahy do Němec. A blízký zdroj uhlí pomohl i rozjezdu zdejšího strojírenství i hutí, které tak mohly navázat na tradici drobných železářských podniků v okolí. Dnes už by to nikomu za to nestálo, aby podobnou výrobu v Plzni rozjížděl. Kdysi vydatná ložiska jsou buď vyčerpána, nebo je jejích těžba nerentabilní.

Na tenhle rychlý vzestup a pád dolování na Plzeňsku si občas vzpomenu, když někde narazím na příspěvek některého ze svých ctěných starších facebookových přátel, v nichž se vysmívají naivitě mladých bojovníků za čistší životní prostředí. Tuhle zrovna jeden sdílel článek Ondřeje Neffa, v němž autor sepsul účastníky nedávného klimakempu u elektrárny ve Chvaleticích. Co by se prý stalo, kdyby tihle ekologičtí bojovníci dosáhli svého a uhelné elektrárny byly odstaveny? „No bez elektriky je tma a bez tepla je zima, tak je to prosté,“ píše tento někdejší vizionářský autor sci-fi.

Vždycky už na řadě míst skončilo

Nechci se pouštět do polemiky o vlivu exhalací na klimatickou změnu. Na klimatologii jsou tu jiní odborníci. Myslím tedy skutečné odborníky, kteří toto téma dlouho a zevrubně studují. Zůstanu u dějinné perspektivy. Když jsem byl malý a listoval školním atlasem, bavilo mne luštit rozličné značky na hospodářských mapách. Přišlo mi jako samozřejmost, že na různých místech Čech a Moravy se těží uhlí. Na Ostravě je ho spousta, v severních Čechách, u Kladna, taky kolem Plzně, u Oslavan. Bylo to tak vždycky a vždycky to tak bude. Tak nějak vypadala perspektiva školního dítěte, jehož „vždycky“ v té době trvalo tak zhruba dvanáct let. Teď už jsem trochu větší. Ze studia dějin vím, že ono „vždycky to tak bylo“ trvalo vlastně jen pár generací. A zkušenost mne poučila, že to „vždycky to tak bude“ už na řadě míst skončilo a na dalších brzy skončí také.

Na takovém Ostravsku se uhlí těží nějakých 250 let. Je to hodně nebo málo? Z hlediska lidského věku hodně, ale z hlediska perspektivy trvání společnosti to téměř nestojí za řeč. A to se ještě celou tu dobu netěžilo stejně intenzivně. Spotřeba stoupá, ale množství použitelných zdrojů energie z fosilních paliv je sice velké, ale konečné. Sice možná nedojde tak rychle, jak pravidelně předpovídá Václav Cílek, ale jednou ten problém nastane. Jediný skutečně trvalý zdroj energie (alespoň z hlediska lidského rodu) je Slunce. Kromě přímého svitu způsobuje dynamiku klimatu a tedy vítr, vlny, koloběh vody v přírodě. Ostatně i ta fosilní paliva jsou v podstatě konzervy sluneční energie uložené kdysi dávnými rostlinami pomocí fotosyntézy do podoby složitějších uhlovodíků.

Od spisovatele sci-fi, jakým je Ondřej Neff, bych ve věci hledání nových zdrojů energie čekal trochu větší rozlet a fantazii. Jestli má ale pravdu a závislosti na fosilních palivech (a eventuálně jádru) se nebudeme schopni zbavit, zaděláváme si na problém. Ropa a plyn už se dnes těží z ložisek, která by před třiceti lety ani nestála za zmínku. Tak snad to jednou nenastane u uhlí. Je to ostatně jen sto let, co se jakýsi Západočeský akciový spolek horní vážně zabýval otázkou možnosti těžby uhlí v Doudlevcích.  Uvažovaný důl se jmenoval Sv. Magdaléna a měl stát tam, jak je lední stadion.