Vlastimil Harapes: Divadlo jsem začal hrát, když mi ochrnula levá noha

Herec, tanečník, choreograf, pedagog a dlouholetý sólista baletu Národního divadla Vlastimil Harapes si během své dlouhé a pestré kariéry na nedostatek práce nikdy nemohl stěžovat. Stihnul toho hodně, ale stačil si i užívat života. „Nemohu říct, že bych tomu všemu úplně propadl, ale jedno stíhá druhý, v podstatě je to rozjetej vlak a už se nedá vystoupit. Do práce jsem vlastně nikdy nechodil, dělal jsem to, co mě bavilo,“ říká s úsměvem.

Na konzervatoř nešel z lásky baletu

Vrcholově tančil 25 let, balet ale za příliš drsný k tělu nepovažuje. Má sice za sebou dvě operace, na žádné větší zdravotní problémy si však nestěžuje a nezlobí ho ani klouby. S baletem přitom začínal už ve 14 letech, kdy šel z osmé třídy rovnou na konzervatoř. Žádné jeho velké přání to tenkrát nebylo. „Mým rodičům řekli: ‚Ten váš Vlastík velmi dobře slyší hudbu, bude mít dobrou postavu, takže byste to měli zkusit na konzervatoř.‘ A když mě ubezpečili, že na konzervatoři nebudu mít matiku, fyziku ani chemii, tak jsem souhlasil, a to bylo všechno.“

Vlastimil Harapes se považuje za fatalistu. Věří, že to, co se má stát, se také stane. Příkladem může být začátek jeho herecké kariéry. „Tančil jsem prince v Popelce ve Skotsku. Byla tam velká zima a studeno. Mně nastydl sedací nerv a ochrnula mi levá noha, tahal jsem ji za sebou. Rok jsem nemohl tancovat, no a tehdy jsem začal hrát divadlo. Jan Kačer totiž přišel s nabídkou, abych v Shakespearově Bouři zahrál vzdušného ducha Ariela. Já jsem mu říkal, že hrát neumím, ale Honza mi řekl: ‚Zavolej paní Havelkové, ať ti dá nějaký kurz.‘ Tak jsem to udělal a začal hrát, kromě divadla i ve filmu a televizi. K tancování jsem se vrátil po roce.“

V komediích Marie Poledňákové hrát neměl

Všechna natáčení byla podle něj zábavná, nejraději asi vzpomíná na film Den pro mou lásku s Martou Vančurovou. Účinkoval také v populárních komediích Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. „Původně jsem ale Jindřicha hrát neměl, měl jsem dělat jenom poradce. Za pár dnů ale přišla režisérka a řekla, co bys někomu radil, zahraj si to sám.“ Na filmy, kde účinkoval, se nedívá. „Já o tom většinou ani nevím, že je vysílají a ani mě to moc neláká.“

Má sytý charismatický hlas, přesto byly jeho filmové role dabovány. „Proč to tak bylo? To byla zajedno taková doba a taková móda. Třeba prince v Popelce Pavla Trávníčka také nadabovali. Mně to nevadilo, říkal jsem si, že to neumím, tak proč by mě někdo nenadaboval. Nějak se mě to nedotýkalo. Nakonec jsem se ale také dočkal a před pár lety jsem si vyzkoušel i dabing. Dokonce mi řekli, že mě má mikrofon rád. To mě potěšilo.“

Věkem je Vlastimil Harapes sice v důchodu, ale jako důchodce se rozhodně necítí. Už šestou divadelní sezonu ho můžete vidět na prknech Divadla Semafor, kde hraje v Čochtanově divotvorném hrnci a Prstenu pana Nibelunga. Má však i další aktivity a zájmy, například je čestný předseda Českého hnutí speciálních olympiád pro mentálně postižené sportovce. Jak se dostal k této roli a co je jeho malý ráj, to můžete slyšet v záznamu pořadu.

Alex Mynářová a Vlastimil Harapes|foto:Rostislav Šebesta, Český rozhlas