Všeho až Aš

Náhodnému návštěvníkovi se město Aš na první pohled těžko zalíbí. Nepodařilo se to ani J.W.Goethovi, který zde pravidelně nocoval při svých jarních cestách z Weimaru do Karlových Varů. Aš na něj zapůsobila tak tísnivě, že si do svého deníku napsal, že je to "nejohavnější město v křesťanstvu". To bylo ovšem ještě před vznikem a rozvojem textilního průmyslu.

V 19. století se Aš proměnila v moderní město. Vyrostly tu továrny, jež se architekturou podobaly románské bazilice, okrašlovací spolek zbudoval kamennou rozhlednu na vrchu Heinberg a velkopodnikatel Geiepel nechal do evangelického chrámu vyrobit velkolepé varhany. To bylo ovšem ještě před vznikem Československé republiky.

Ašská Hlavní ulice|foto: měst. úřad

Po 1. světové válce bylo na Ašsku nejvíc hladu z celých Čech. Kraj je to neúrodný a chladný, dobytek byl válečnými odvody zdecimován a pole neměl kdo obdělat. Ještě že tu zbyly ženy, které mohly obnovit práci v textilních továrnách. Všichni tady byli Němci a tak se jim zdálo, že tu křivdu, nezaměstnanost a těžký život jim způsobili Češi, kteří si zřídili svůj samostatný stát. V roce 1925 sem nastoupil jako učitel tělocviku Konrád Henlein a místní lidé začali nosit bílé podkolenky. To bylo ovšem ještě před Mnichovem. Mnichovská dohoda potvrdila požadavky Sudetoněmecké národní strany a Ašsko se vrátilo do německé Říše. Nebylo to žádné velké terno - v Československu v tu dobu byly mnohem snesitelnější poměry, ale taková byla vůle sudetoněmeckých politických předáků a lidi se s tím ztotožnili. Zato jim nastala léta bídy, o jakých se jim ani nezdálo, muži museli do války a ženy do zbrojního průmyslu. Konrád Henlein s Američany uznání Mnichova nevyjednal a když pochopil, co mu zatím nedocházelo, totiž že je považován za válečného zločince, podřezal si skly z rozbitých brýlí 10. května 1945 v plzeňské věznici žíly. To bylo samozřejmě ještě před tím, než v Československu zvítězili komunisté a hranice kolem celého Ašského výběžku se totálně zavřela.

Po roce 1948 bylo Ašsko vojenskou zónou, muži byli vojáci a ženy pracovaly v místních textilkách. Město strašlivě zpustlo, zbouráno bylo i to, co přežilo válečné časy a slavný evangelický kostel i s varhanami vyhořel. Aš se stala městem lajdácky postavených paneláků. Ašské textilní továrny vyráběly hlavně tepláky. To bylo ovšem ještě před převratem a opětovným otevřením hranice. Co přišlo po roce 1990 tady vypisovat nebudu, to už všichni pamatujeme. Změnit totální konec světa v jeho slibný začátek není tak snadné, jak se to zdálo v roce 1990, a Goethovi by se ani dnešní Aš asi nelíbila. Textilní průmysl v Aši zanikl, z továren s architekturou románské baziliky se staly přístřešky pro výrobní linky globálního průmyslu. Já ale nechci opakovat historii města Aše, i když v těchto květnových dnech, kdy myslíme na konec 2. světové války a osvobození, by to nebylo úplně od věci. Tenhle fejeton píšu kvůli jednomu divadelnímu představení.

Ašské Poštovní náměstí|foto: oficální stránky města

Jsou totiž případy, kdy ačkoliv se zdá, že všechno je zničeno, stane se div. Zatímco obyvatelé kulturních center jsou zavaleni uměleckou komercí, v Aši se žije autentickým, bohatým a s duchem města bytostně propojeným kulturním životem. Jeho výsledkem je festival Ašlerky, na němž se představuje amatérské divadlo, hudba, moderní tanec, improvizované performance a dílny. Duší ašské divadelní alternativy je učitelka dramatické výchovy Anna Trčková. S kolegyní Pavlou Buškovou hrají vlastní divadelní kus nazvaný Tkadleny. Děj se odehrává během jedné šichty v textilní továrně, kde dvě dělnice probírají své starosti i touhy, směřující do průšvihu, který nenastane jen díky dobromyslnosti a naivitě jedné z nich, té starší. Protože je to hra o ženách, točí se zápletka kolem muže - ale to není tak důležité. Tkadleny jsou komedie, která po mnoha letech, kdy se české hospodářství přestrukturovalo tak, že slovo dělník se v něm stalo málem nadávkou a práce v továrně se vrátila na své opovrhované místo z konce 19. století, znovu zabývá lidmi, o něž se jinak zajímají jenom reklamní oddělení supermarketů. Tkadleny Anny Trčkové a Pavly Buškové jsou komické i dojemné v příběhu, jehož okolnosti znají od svých příbuzných, protože svět ašských tkadlen a přadlen už neexistuje. Jejich divadlo je vyznáním něčemu, co patří k identitě kraje a paměti lidí, kteří v něm žijí. A potvrzuje, že lidé, kteří se usadili v poválečném pohraničí, už svoji historickou paměť mají a jejich kořeny jsou zde.