Všichni toužíme někam patřit, děti jsou často osamělé

Sídlo poradny Duševní servis, Lidická 6, Plzeň|foto:Soňa Vaicenbacherová, Český rozhlas

„Děti i ve škole většinou řeší vztahy. Vztahy se spolužáky, své místo v kolektivu, jestli a jak jsou ostatními přijímány, zda jim učitel věnuje pozornost,“ popisuje problémy žáků na základních i studentů na středních školách sociální pedagožka Alena Vrbová, „všichni toužíme někam patřit. Ale ačkoli děti chodí do školy a do kroužků na různé zájmové aktivity, k nám do poradny přicházejí s tím, že jsou osamělé.“

Podle poradkyně z Duševního servisu se množí případy, kdy děti nemají kamarády, necítí se dobře v kolektivu a nemají sílu s tím samy něco udělat. „Částečně jsou na vině moderní technologie, děti o přestávkách koukají do mobilu a nekomunikují jinak než ve virtuálním prostoru. Je na nás dospělých to změnit.“

Pokud u dítěte bez rozdílu věku dojde k déletrvající změně chování, měli bychom zpozornět, jedná se o varovný signál. Jak se zachovat, i když nejsme odborník? „Nabídnout prostor pro rozhovor. Nehodnotit, nezlobit se, přijímat emoce dětí,“ vyjmenovává sociální pedagožka, „být trpěliví a uklidňovat je. Objímat. A nestydět se a nebát požádat o pomoc pro své děti i pro sebe, když nám situace přerůstá přes hlavu.“

Ne všechno se dá zvládnout vlastními silami, je důležité rozlišit, na co ještě stačíme a na co už ne. „S kolegou to přirovnáváme k duševnímu nachlazení. Když máme rýmu a kašel, snažíme se to nějak ustát s medem, čajem a citrónem. Ne vždycky to zafunguje. U duševního zdraví je to podobné. Když nám nefungují vlastní zdroje, věci, které nás z psychického propadu vždycky postaví zpátky na nohy, je čas nebýt na to sám, obrátit se na odbornou pomoc,“ doporučuje sociální pedagožka Alena Vrbová z poradny Duševní servis.