Vyhlídku nad Domažlicemi hlídá chodský pes, největší psí socha v České republice

Svými rozměry, čtyři metry na výšku a osm metrů na délku, jde o jedno z největších děl sochaře Michala Olšiaka. A zároveň o vůbec největší sochu psa u nás. Dokončena byla v roce 2011. Zajímavostí je, že socha je dutá a úzkými dvířky se do jejích útrob dostanou nejen děti, ale i pružnější a tenčí dospělí.

Na vyhlídku Hrádek putovali výletníci a milovníci historie, aby se poklonili chodským dějinám. A aby si odtud užili krásný výhled na Domažlicko. V údolí pod sochou je vidět obec Újezd, za ní se rozkládají Domažlice a dobře je vidět šikmá věž na náměstí. Panorama dokreslují majestátní vrcholky Českého lesa. A také tu vždycky stávalo nějaké občerstvení.

Před rokem 1989 tu býval dokonce hotel, který ale naštěstí po revoluci prošel výraznou proměnou v tradiční chodskou chalupu. Součástí areálu je kromě volně přístupné sochy psa také další prostranství s řadou atrakcí nejen pro děti. Chalupu obklopuje příroda Českého lesa, což dodává místu na malebnosti.

Jak to bylo s Kozinou

Chodové byli hraničáři, kteří chodili kolem hranic už od dob Jana Lucemburského a střežili české země. Byli přímými poddanými krále. Hranice chránili nejen na Domažlicku, ale také na Šumavě a v Českém lese.

Sochu Jana Sladkého Koziny zná asi každý|foto: Pavel Halla

Věrnými pomocníky při ostraze jim byli psi, speciální plemeno zvané chodský pes. Za službu králi se Chodové těšili z řady výhod. O svoji pozici ale přišli v době po Bílé Hoře, tedy asi po 370 letech jejich služby na hranicích. Tou dobou začaly vznikat první spory mezi Chody a vrchností ze zámku v Trhanově.

Neshody vyústily ve vzpouru, kteou v roce 1695 ukončila slavná poprava tehdejšího vůdce chodů Jana Sladkého Koziny. Tehdy před popravou pronesl Kozina prorockou větu: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne zvu Tě na boží soud.“

O několik set let později vznikla na vrchu nad Újezdem u Domažlic na památku vzpoury chodů socha Jana Sladkého Koziny v nadživotní velikosti. Kromě tradičního čakanu, speciální chodské sekerky, mu u nohou věrně sedí chodský pes.

A o další století později a o pár metrů níž vyrostla další socha, opět v nadživotní velikosti, o které byla naše reportáž. Na závěr zbývá prozradit už jen jediné. Obří pes u Chodské chalupy slyší na jméno Chody.