Vyjmenovaná slova

r_2100x1400_regiony.png
23. leden 2004

Povídání o češtině bude tentokrát v jazykovém koutku věnováno po delší době opět pravopisným pravidlům. Tentokrát se podíváme na tzv. vyjmenovaná slova Nejprve si ale objasněme vlastní termín. Co jsou to vůbec vyjmenovaná slova a kde se nám v češtině vlastně vzala? Jde o okruh domácích, českých slov, v nichž píšeme po obojetných souhláskách v kořeni ypsilon. Stejná pravidla pak platí i pro slova příbuzná a odvozená. Skupiny vyjmenovaných slov se ustálily během vývoje jazyka a tradicí se zachovaly dodnes. I pro nás je tedy jejich správná pravopisná podoba závazná.

Vlastně už děti ve třetí třídě se začínají s jednotlivými skupinami vyjmenovaných slov seznamovat, učí se je zpaměti a zkoušejí si je vybavovat v návaznosti na slova příbuzná i odvozená. Právě to je pro ně často velmi obtížné, zejména pokud jde o vztah k příbuzným slovům. Jako rodiče bychom na to měli při domácí přípravě pamatovat. Stejně tak je nutné dětem vysvětlit, co některá slova znamenají, pokud to dítě neslyšelo už ve škole, a v jaké souvislosti se používají. Napadá mě třeba slovo lýko, pelyněk, plyš, dmýchat, nachomýtnout se, zpytovat, pykat, pýřit se, výheň, babyka, cavyky nebo vyžle.

Ve významech těchto slov často tápou i středoškoláci nebo dospělí. Pro rodiče to pak znamená vzít si k ruce slovník a správný význam v něm vyhledat. Také je třeba mít na paměti, že i v ovládání vyjmenovaných slov je co zdokonalovat. V Pravidlech českého pravopisu jsou jejich okruhy částečně rozšířeny, a to o slova méně frekventovaná (tj. o knižní výrazy - slynout, plytký; o vlastní jména - Spytihněv, Zbyněk; o místní jména - Bylany, Kamýk, Vyškov atd.).

Časté pravopisné nedostatky v této oblasti pak mohou znamenat to, že nerespektujeme významovou odlišnost slov. Vždyť přece být (s ypsilon) není totéž co bít (s měkkým i), podobně se zásadně liší mýt a mít, výt a vít atd.Tento jev nazýváme zvuková homonymie, slova stejně znějí (neodlišíme měkké a tvrdé i/y), ale zásadně se liší významem. Setkáme se s tím u mnoha slov (my - všichni, mi - 3. p. zájmena já; výr - zvíře, vír - vodní nebo vzdušný; lýčený - lýkový, líčený - předstíraný atd.). V uvedených dvojicích je významový protiklad většinou velmi jasný (alespoň starším dětem nebo dospělým) a pravopisná podoba je pak zvolena správně.

Asi nejtěžší je zdánlivě jasná dvojice být/bít, protože u ní můžeme pomocí předpon vytvořit velké množství odvozených slov, ale zároveň ztratit orientaci v jejich významech. Základní významový protiklad být (existovat) a bít (tlouci) je asi všem jasný. K prvnímu okruhu (s ypsilon) se pak připojují slovesa typu pobýt (pobýt na návštěvě), přibýt (přibylo vody), ubýt (ubyl na váze), dobýt (dobýt vítězství), nabýt (nabýt dědictví), pozbýt (pozbýt rozumu), odbýt (odbyl úkol), zabývat se (zabýval se prací). Většina uvedených příkladů tedy platí, abychom to trochu zjednodušili a zobecnili, pro význam existovat-neexistovat a získat-ztratit.

A jak se vypořádáme se slovesem bít (s měkkým i)? Základní význam je, jak už bylo řečeno, tlouci nebo udeřit (zbít člověka, ubít zajatce), dále překonat (přebít krále esem) a nebo naplnit, vyprázdnit něco (nabít baterii, nabít se energií, vybít si vztek atd.). Důležité je vždy odlišit význam a tomu podřídit správnou pravopisnou podobu. Můžeme si to ostatně hned vyzkoušet třeba na větě: Loupeživý rytíř hradu dobyl, jeho posádku zcela pobil, ve všech komnatách nějaký čas pobyl, velké kořisti při tom nabyl, až z toho rozumu pozbyl.