Výprava zvědů do Země zaslíbené

Při průzkumu Zaslíbené země se vyslanci jisraelských kmenů poprvé setkali s jinou skutečností, než na jakou si zvykli po východu z Egypta. Byla to skutečnost opravdového života, v němž Boží zázrak, na který dosud spoléhali, měly nahradit jejich odvaha a neohroženost. Právě z tohoto důvodu byla bázlivost zvědů tak přísně odsouzena. Z lidského hlediska se není co divit, že je množství a síla protivníka vystrašily; měli před sebou nepřítele, který byl vojensky mocnější než Jisrael. Právě za těchto okolností však měl Boží lid zaujmout postoj, který by ho odlišil od jiných národů.

Jestliže se totiž zamýšlíme nad možným zdarem jakéhokoliv konání, nestačí brát v potaz čistě materiální skutečnosti. Jistě, pokoušet se o nemožné je vždy ukvapené a opovážlivé. Zvažme však otázku, co za "možné" a "nemožné" považujeme. Může snad být měřítkem pouze lidská zkušenost? I na to dává vyprávění o zvědech odpověď.

Výprava se uskutečnila dvakrát: poprvé s Božím souhlasem - a právě ten činil cestu do Zaslíbené země "možnou". Kdyby si zvědové tuto "možnost"uvědomili, byli by uspěli. Protože jim však víra v Boha chyběla, vrátili se s nezdarem.

Podruhé se Jisraelci odhodlali k průzkumu bez Božího svolení - byl to tedy čin od počátku "nemožný" - a zákonitě skončil smrtí těch, kdo do Zaslíbené země vstoupili. Poučení, které ze čtrnácté kapitoly Čtvrté knihy Mojžíšovy vyplývá, je zřejmé: Zárukou zdaru jakékoliv činnosti je Boží vůle. Boží blízkost nám dopřává úspěch, bez Božího přispění si můžeme být jisti neúspěchem.