Vyšla knížka vzpomínek lidí, kteří byli 17. listopadu 1989 na Národní třídě

Vyšla knížka k třicátému výročí. Jmenuje se „Ten den" a je sestavená ze vzpomínek těch, kteří byli 17. listopadu 1989 na Národní třídě. Jsem v té knížce taky a jsem za to vděčný. Když si čtu, proč tam kdo tehdy šel, co kdo zažil a jak to mnohým změnilo život, všechno se mi úplně živě vrací.

Pro mě listopadu 1989 předcházely demonstrace 28. října 1988 na Václaváku, 10. prosince téhož roku na Škroupáku, pak Palachův týden, také shromáždění na Náměstí Míru v Plzni, petice Několik vět, další Václavák v srpnu a v říjnu ... Neustále a nenápadně narůstající naděje, že to přece jen půjde, že přece jen půjdou. Když jsme pak 17. listopadu šli průvodem z Albertova na Národní, vyskočil jsem si na nábřeží na patník, ohlédl se - a neviděl konec. V tu chvíli jsem zahlédl jiný konec, konec přikrčenosti a strachu. Prožíval jsem další dny v uchvacující radosti a pocitu nekončícího svátku.

Nejvíc si pamatuji, jak se lidem načas proměnily oči. Bylo to, jako kdybychom dlouho chodili mlhou - a najednou se rozjasnilo. Nebo jako kdyby někdo spal těžkým spánkem a probudil se do svěžího rána. Potkával jsem takové oči na ulici, v metru, ve vlaku, všude. Také na stavbě, kde jsem tehdy pracoval jako pomocný stavební dělník, i když tady se často musely probrat skoro z mdloby.

Všechno bylo jako nové a skoro všechno bylo možné. Pro mě to například znamenalo, že jsem brzy konečně mohl začít studovat vysněnou politologii. Taky jsme se hned, jak to šlo, vydali za dráty, napřed jenom z Hojsovky na Ostrý, a pak i dál, objevovali jsme stopem západní Evropu. Ještě dnes je pro mě nesamozřejmé překračovat tímhle směrem hranice.
Ten prožitek osvobození, probuzení, otevření hranic se netýkal jen vnějších okolností. Myslím, že ještě důležitější bylo prožít tohle všechno uvnitř, v sobě - osvobodit se, probudit a otevřít. Bez toho by vnější svoboda brzy ztratila svůj lesk a časem i smysl. To platilo už před Listopadem a platí to i dnes. Žádný režim a žádné poměry nepřinesou svobodu a lidskou důstojnost samy o sobě.

Mnohokrát jsem od devadesátých let slýchal „pro tohle jsme klíči nezvonili". Bylo tím myšleno ledacos - privatizace výhodná jen pro někoho, bankovní socialismus devadesátých let, mafiánské metody na pomezí politiky a ekonomiky, porcování moci za opoziční smlouvy, korupce jako princip, aféry bez katarze, exekuční pasti, nástup oligarchů, a tak dále a tak podobně. Důvodů k nespokojenosti, k naštvání, dokonce k odporu byl a je víc než dost.

Ani já jsem se na nic z toho netěšil, mnohé jsem si neuměl ani představit. Přesto nelituji. Změna z listopadu 89 totiž otevřela nejen mnohé oči, otevřela také prostor. To, že ho někteří využili tak, že tím poškodili a poškozují druhé, je evidentní. Zároveň nám otevřené poměry umožnily tohle vidět, vědět a jednat podle svého poznání a v souladu se svědomím.

Právě v těchto dnech prožíváme další kolo sporů o to, jak to s tou revolucí vlastně bylo, jestli to vůbec byla revoluce, kdo ji připravoval nebo z pozadí řídil, jestli na ni máme být hrdí. S tím pak souvisí otázky, jestli máme spíš slavit, smutnit, nebo protestovat.

Jsem pro všechny možnosti! Slavit, že budoucnost je pořád otevřená, že můžeme se svým životem naložit podle vlastní volby. Být smutní i naštvaní také smíme - třeba ze všeho, co se stalo jinak, než jsme si přáli. A nebát se ozvat proti tomu a těm, kteří by naši budoucnost rádi uzavřeli pod poklop svých mocenských zájmů.

Že je tohle všechno možné, že jdeme dál a hledáme každý za sebe i společně cestu, za to nepřestávám děkovat. A vím, že život ve svobodné zemi od nás vyžaduje zájem a nasazení, že teď stejně jako tehdy nestačí jen jednou za čas zazvonit klíči.