Vzpomínka na muzikanta a kamaráda Miroslava Škardu

23. červen 2022

V jarním nedělním dopoledni, 23. dubna 2022, se v koterovské sokolovně sešlo na dvě stovky členů západočeských folklorních souborů, mimo jiné z plzeňské Jiskry, Meteláčku, rokycanské Rokytky a kapely Šumaři. Vzpomínali, občas sice s dojetím, ale většinou s úsměvem. Před Vánocemi, v době covidových uzávěr, nás totiž navždy opustil kamarád, muzikant tělem i duší Miroslav Škarda.

Míra Škarda, ročník 1980, byl svého druhu fenomén. Podoba, v jaké zůstává v naší paměti, je jasná: obětavý kamarád, zapálený kumštýř a organizátor, samozřejmě hrdý táta a neuvěřitelný bojovník s nemocí, kterou s podporou celé rodiny přemáhal celých 15 let. Míra si přál rozloučení důstojné, ale ne truchlivé. Sám bral život s nadhledem. Těžké životní chvíle zlehčoval. Všechny přesvědčoval, že i s velkými překážkami je možné prožít plnohodnotný život. A ten Mírův takový určitě byl.

Hudbou Míra Škarda vždycky přirozeně komunikoval se svými kamarády i s publikem. Nejdřív ho zaujala zobcová flétna a pak – i díky televiznímu seriálu o železničářské rodině Novákových – housle. Chodil hrdě s papírovým futrálem do hodin k Alexandře Pelcové, později k p. učitelkám Boučkové a Hyťhové. A hlavně byl šťastným a nadšeným členem souboru Meteláček, který zásluhou Edity Koukolíkové tento rok oslavil už čtyřicátiny! Tam Míra navázal pevná kamarádství a prožil první lásky.

Jiskra a Rokytka

Na prahu dospělosti přešel do kapely Jiskra Plzeň. Díky intenzivnímu souborovému životu a jeho pověstné družné povaze získal během let plno přátel v souborech nejen v České republice, ale i v zahraničí. V Jiskře měl také přirozenou možnost setkání s inspirativními lidmi, kteří ač nenápadní, v mnohém nad jiné vynikali. Obdivoval a vážil si Jaromíra Konrádyho nebo Milana Adamíka. Stejně dobře jako v Jiskře zakořenil i v Rokycanech, kde studoval na gymnáziu. Ve druhém ročníku byl dokonce zvolen Králem rokycanského Majáles. Po maturitě sestavil hned dvě kapely: Jean Dark po nějaké době zanikla, Šumaři stále hrají. V Rokycanech také často obětavě vypomáhal v kapele Rokytka.

S výčtem hudebních uskupení, kterými Míra prošel, není zdaleka konec. Lze připomenout Malou dudáckou muziku z Plzně, ŠVEJK c. a k. ŠRAML nebo kapelu Těžká pára. Právě posledně jmenovaným a Šumařům patří dík za uspořádání vánočních koncertů na plzeňské onkologické klinice. Míra chtěl přinést svým spolupacientům rozptýlení a lékařům a zdravotním sestrám poděkovat za všechno, co pro něho a pro ostatní pacienty dělali a dělají.

Hudební geny

V rodinné historii zosobňuje Míra už čtvrtou generaci aktivních muzikantů. Praděd Josef Škarda, skvrňanský hasič, troubil na křídlovku, děda Miroslav Škarda I. hrával dlouhá léta výborně na saxofon. Třetí hudební generaci ztělesňuje Mírův otec, Miroslav Škarda II., spoluzakladatel, kytarista a zpěvák kapely Bílá Pěna.

Příběh dynastie Škardů s Mírovým odchodem nekončí. Obě své děti vedl k folkloru a lidové muzice už od malička. Barborka působí v taneční složce souboru Úsměv v Horní Bříze a Kuba po boku své babičky, primášky Heleny Žilákové, hraje na klarinet v úsměvácké kapele, komponuje, realizuje se v orchestru Tremolo nebo v Orchestru lidových nástrojů Plzeňského kraje.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová