Wanderbuch neboli vandrovní knížka. Malá vzpomínka na tovaryše na cestách

Od uzákonění povinné školní docházky za Marie Terezie měly děti do svých 12 let navštěvovat školu a tím jejich povinné všeobecné vzdělávání skončilo. Část z nich pak nastoupila do učení do řemeslnické dílny nebo obchodu (týkalo se pouze chlapců.) Učeň musel vykonávat pomocné práce a seznamoval se s řemeslem. Po ukončení učební doby (nejčastěji po cca třech letech) měl po zkoušce získat výuční list. S ním mohl i nadále pracovat jako pomocník. Tovaryše z něj udělala až tovaryšská zkouška. A po získání tovaryšského listu se doporučovalo (a některé cechy to i přímo vyžadovaly), aby se čerstvý tovaryš vydal do světa. Na cestě měl vstupovat do kratšího nebo delšího zaměstnání u různých mistrů. Měl tak získat nové zkušenosti, rozvinout své dovednosti a přiučit se novým postupům.

13 fotografií

Od vandrovního pasu po Wanderbuch (vandrovní knížku)

Tovaryšské vandry byly považovány za „užitečné cesty“ a jako takové byly podporovány. Pamatoval na ně už patent císaře Karla VI. z roku 1731. Cestující tovaryš ovšem musel mít patřičný dokument - vandrovní pas čili Kundšaft. Později v 19. století se dokument pro tovaryše na cestách ustálil v tištěném dokumentu nazvaném Wanderbuch (vandrovní knížka). Obsahovala jméno, nacionále a popis vandrujícího tovaryše a pak také záznamy o jeho štacích – ať už šlo o místa, kde se zastavil na delší dobu a pracoval, nebo jen místa, kde se musel hlásit na úřadě.

Na vandr vyráželi tovaryši nejraději na jaře. Měli tak před sebou několik teplých měsíců vhodných pro relativně bezproblémové cestování. Během té doby se museli snažit někde uchytit, aby mohli zimu strávit prací a pod střechou. Před samotným odchodem si tovaryš musel opatřit vandrovní knížku, vhodný cestovní vak a oblečení na cestu (často od rodiny, přátel apod.). Pokud měl tovaryš jasný cíl cesty, mohl si někdy trochu přivydělat za doručení zpráv a podzravů. Samotný odchod byl pak samozřejmě emotivně velmi silnou událostí. Obnášel loučení s kamarády, dobré rady od rodičů, účast na mši, poslední snídani doma a pak už rozloučení s rodinou.

Do světa na zkušenou…

Pokud měli rodiče nebo příbuzní nějaké známé ve světě, směřoval tovaryš vybavený doporučujícím listem právě tam. Jinak se musel spolehnout na náhodu a příležitostnou dobrou radu jiných tovaryšů. Navíc na mladého a nezkušeného pocestného čekala po cestě řada nebezpečí... Kdo ovšem několikaletou vandrovní cestu úspěšně absolvoval, nabyl neocenitelné znalosti. V dalším životě se mohl opřít i o zkušenosti z cizích krajů. Věděl, že se dokáže vypořádat s nejrůznějšími obtížemi. Naučil se jednat s lidmi. A možná si přinesl i nějaké kontakty, které se mu v budoucnosti mohly hodit. A tak tovaryšský vandr dlouho přetrvával, i když postupně přestával být nezbytnou kvalifikací pro případné mistrovské zkoušky.