Základem rašeliniště je rostlina rašeliník. Zadržuje obrovské množství vody

Rašeliníky patří mezi mechorosty, které jsou stále mokrému prostředí rašelinišť dokonale přizpůsobeny. Mají zvláštní schopnost na konci neustále dorůstat, zatímco spodní části odumírají, stlačují se a stávají se součástí vrstev rašeliny. Dokáží zadržovat obrovské množství vody – rostou v hustých polštářích, kterými voda vzlíná. Navíc se jejich tělo skládá ze dvou typů buněk – drobné zelené slouží pro fotosyntézu a velké prázdné buňky jako cisterny zadržují vodu.

Rašeliník odchylný|foto:Iva Bufková, Správa NP Šumava

„Rašeliník potřebuje slunce, nedaří se mu dobře v zástinu. To znamená, že v plně zapojených lesích se pomalu vytrácí. A když někde dojde k rozpadu lesa, otevře se stromové patro, tak se začne rašeliník šířit mimo rašeliniště. A v některých místech, kde nebýval pokryv rašeliníku, nebo tam byla pokryvnost minimální, začal se rozrůstat právě po té, co proběhla kůrovcová gradace," vysvětluje Lukáš Linhart, který se v rámci projektu Life for Mires – Život pro mokřady, podílí na jejich obnově na území Národního parku Šumava. K rozšiřování rašeliníku v částech lesa, které podlehly velkoplošnému rozpadu, přispívá i dřevo, které bylo ponecháno na místě k zetlení. Působí totiž jako přirozené přehrádky, které zadržují různě velké množství vody.

"Ideálně když ten kmen padne po vrstevnici, tvoří přehrážku. Všechna povrchová voda, která tam stéká se o něj zarazí, tleje tam i organický materiál, takže se tam krásně zasakuje voda a samozřejmě v průběhu času se tam dostane i rašeliník. Šíří se všemi možnými způsoby - může ho tam donést třeba jelen na paroží. Uchytí se tam a začne se přirůstat. Rašeliník dokáže svoji hmotnost zvýšit až trojnásobně během jedné vegetační sezóny.“

Rašeliníky se vyskytují i mimo Šumavu. Především na horách, kde jsou podmínky, které mu vyhovují – tedy dostatek vláhy, chladno a tak je můžeme nalézt v Krkonoších, Krušných Horách nebo v Českém lese a třeba i v Brdech.