Zimní výmlaty obilí u našich předků na Plzeňsku
Když se řekne výmlat obilí, hned se nám vybaví dožínky a konec léta. Ale pozor, ve skutečnosti se v minulosti větší část obilí uskladnila ve snopech a došla na něj řada až v zimě. Jak výmlat probíhal, se můžeme dozvědět třeba ze zápisků Blažeje Buška, učitele v Kralovicích. Ten čerpal mimo jiné ze vzpomínek svého otce Matěje Buška, narozeného roku 1851.
Výmlat obilí začínal po sv. Martinovi a trval přes Vánoce a Nový rok až do Hromnic. Mlatci ve starších dobách pracovali přes den na panských dvorech, takže u sedláků začínali až večer po setmění, při louči nebo lucernách. Ve stodole bylo třeba při svícení zvláštní opatrnosti. Před stodolu se přinesl džber naplněný vodou, přes něj se položila mříž a ni se postavil železný kozlík na smolnice (louče). Mlátilo se třeba až do 11 hodin večer.
Od ječmene po žito
Po žních se mlátívalo ihned trochu žita, pšenice a někdy i ječmene. Každý si přinesl alespoň takovou zásobu, aby vydržel přes podzimní práce až do zimního mlácení. Nejdříve se začalo mlátit krátké obilí: ječmen, oves, pšenice, pak luskovina (hrách a vikev) a naposledy žito. Už při žních se přitom obilí ve stodole skládalo tak, aby se na mlat mohlo shazovat v tomto pořadí a práce se tím ulehčila.
Mlácení s cepy
Mrazíky byly mlatcům vítané, protože obilí pak lépe „pouštělo“. Obilí, původně svázané do snopů, se rozložilo a rozhrnulo tak, že klasy směřovaly do středu mlatu. Mlatci, muži i ženy, se postavili proti sobě na dosah cepu. Mlatec mohl být sám nebo mohlo být 2 - 6 osob. Na panském pracovalo běžně i 8 - 12 mlatců současně. Rozdělili se na dvě řady, které stály proti sobě. Při mlácení postupovalo se nejprve od vrat dozadu a pak zase po druhé straně nazpátek k vratům. Při mlácení udržovala se „nota“ (takt), což bylo - pro usnadnění začátečníkům - spojováno s vtipnými říkadly. Udržet notu bylo pro začátečníky obtížné zvláště při více mlatcích, často se přihodilo, že nezkušený mlatec nejenže zdržoval ostatní, ale někdy zavinil i úraz některého z mlatců.
Říkadla při mlácení s cepy
V jednom: Sám a sám – cep zdvihám – přitom si hvízdávám.
Ve dvou: Buch, buch – podruh.
Ve třech: Drž pytel. Nebo: Pojď na mlat, dám ti plat!
Ve čtyřech: Husa peče – sádlo teče.
V pěti: Pátý do pekla.
V šesti: Nedřete se kmotra, zítra je robota!
V osmi: Stará peče buchty s mákem, mladá chodí za vojákem.
Na klasech se mlátilo lehčeji, s cepy sníženými při zemi, aby „zrno nestříkalo“ a také aby se klasy neurážely. Na stéblech se mlátilo vší silou a cepy se musely zdvihat nad hlavu, aby se zrno vytřáslo ze slámy na mlat. Poté se obilí obrátilo a mlátilo se ještě z druhé strany. Vymlácená sláma se pak ještě vytřásla, svázala do otepí a vynesla před stodolu.
Celý denní výmlat obilí se pak shrnul na hromadu v jednom koutě stodoly. Když už byla zrní velká hromada, zametl se mlat a obilí se „převílo“, dřevěnou lopatou se přehazovalo z jednoho konce mlatu na druhý. Zbavilo se tak plev, zbytků klásků a lehčích semen plevelu. Sláma byla v hospodářství nesmírně potřebná: nejen na krmení dobytka, ale vyráběly se z ní došky na střechu a také povřísla (slaměné provazy na převazování snopů).
Domlatky a společný oběd
Když byla práce dokončená, slavily se tzv. domlatky. Selka pozvala všechny mlatce na společný oběd a sedlák pro ně opatřil pivo. Hlavním jídlem byly lívance nebo švestkové koláče. Mlatci si vydělali obvykle 10 krejcarů za den a při domlatkách dostali výslužku a pytlík mouky. Od 70. let 19. století se už začínaly i na selských usedlostech používat ruční mláticí stroje.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
