Co je české hygge? Knihovny, spolky, taneční i pletení, představuje autor knihy Štěstí po česku

Děkuju za knížku, která se jmenuje Štěstí po česku – 42 způsobů, jak být v téhle zemi v pohodě. Smála jsem se na každé stránce, ale říkala jsem si: Tohle není úplný Tesař. Tesař je přece člověk, který si dělá srandu ze všeho a určitě by nechtěl sám o sobě dobrovolně psát návod na české hygge...

Asi by mě to samotného nenapadlo. Knížka přišla jako zakázka z vydavatelství Albatros. Redaktorka Klára Mandausová, moje kamarádka, říkala, že sní o takové knížce o českém hygge. Podíval jsem se na internet, co to je, o čem bych měl psát. Byla tam švédská dvoumetrová modelka zahleděná přes nádherně architektonicky řešený dům s obrovským oknem směrem na fjord, byla obalená dekou, měla tlusté ponožky, kolem ní polštáře... Hygge je spokojený severský život.

Čtěte také

Někde musíte jít v rytmu přírody, říká autorka knihy o štěstí

Ale musel jsem se zeptat sám sebe, jestli je to přenositelné do Čech, a hned jsem si odpověděl, že určitě ne. Češi jsou jiní než Skandinávci. Jsme zvláštní tlupa lidí. Jak hledáme štěstí? Tetelíme se radostí, když hollywoodský herec přijde do Varů a říká: „Vy máte tak krásné Karlovy Vary!“ Pak Lukáš Vondráček vyhraje klavírní cenu v Bruselu, což je jako kdyby Slavie vyhrála Ligu mistrů, a nikdo o tom neví... Kde my hledáme štěstí?

Vybral jsi 42 momentů, které jsou svým způsobem archetypální, a velmi laskavě o nich napsal...

Zadání je ta laskavost. Byl jsem na ni alergický, ale s věkem přichází smířlivost. Chtěl jsem se na nás podívat s určitým pochopením a vzpomněl jsem si, že jsme dělali kdysi v Reflexu článek, v čem jsou Češi první. Fakt je, že ty primariáty máme – máme největší síť knihoven, nejvíc ochotnických spolků, před revolucí jsme byli největším exportérem exotických rybiček... to jsou takové bizarní věci.

Kremace?

S tím jsem si taky pohrával, ale narazil jsem na svůj tvůrčí strop, nevěděl jsem, jak laskavě psát o žehu... Ale jsou tam jiné věci.

Čtěte také

Robert Fulghum se v Česku cítí jako doma. Vaše povaha je úžasná, Češi jsou blázni, ale tím správným způsobem, usmívá se spisovatel

Problém byl v tom, že jsem nechtěl psát fejetony, které by vycházely jenom z mé dojmologie. Říkal jsem si, že když mám psát knížku, měla by obstát v čase. Spojil jsem se s Petrou Průšovou, mou kamarádkou socioložkou, která mi dodala čísla, která potvrdila obrovské objemy třeba chovatelů psů, koček v Čechách, tisíce spolků včelařů...

Překvapilo mě, když jsem si rešeršoval, jak se v 19. století ve vysmívaném obrození založilo na ty na podstatné věci – plesy, taneční začaly už někdy v roce 1830. To taky nikdo nemá, že by se děti učily tancovat... Ochotnické, hasičské, rybářské spolky, všechno to začalo v 19. století a vydrželo to do revoluce. Některé pak už ne, lidi byli roztěkaní, všichni začali podnikat. Ve fialových sakách...

Chtěla bych se vrátit do Reflexu, do té krásné doby. V roce 1990 někdy začátkem dubna vyšlo první číslo Reflexu...

To ještě žila babička, která kolportovala plakátky s prvním číslem. Jezdila po Jižním Městě, vylepovala plakátky a dělala nám propagaci.

Pletení je symbol toho, jak si ženy i za minulého režimu pomáhaly.

Tvoje babička se v té době rozhodla, že vnukovi takhle pomůže? Kolik jí bylo?

Sedmdesát. Babička byla skvělá. Do druhého čísla Reflexu jsem psal reportáž o Národním divadle, jak je zkostnatělé, a udělali jsme ilustrační fotku prázdného hlediště Národního divadla a moje babička tam sedí v šátku, udělali jsme z ní modelku. Bohužel asi rok potom zemřela...

To musela být úžasná žena, když byla takhle pro všechno...

Čtěte také

Pohádky sledují vývoj společnosti. Od chvíle, co se dostaly do masových médií, nesmějí nikoho urazit, vysvětluje folklorista

Byla to úžasná žena, je zmíněná i v té knížce v kapitole o pletení. Vzpomněl jsem na její poslední den života. S mámou furt pletly a vyměňovaly si Burdy a střihy, pořád to konzultovaly. Pak jí jednou babička volala, že k ní jde, že jí nese rozpletený svetr, aby to na ní zkusila, ale už nedošla.

Zemřela shodou okolností před pohřební službou ve Slezské ulici a zbyl po ní igelitový pytlík s tím rozpleteným svetrem, který máma nakonec pro sebe dopletla. Byl to symbol toho, jak si ženské i za minulého režimu pomáhaly. Je hezké, že to puzení k pletení se vrací. Zjistil jsem, že už jsou speciální nenápadné pletací grify pro manažerky na dlouhých poradách, že můžou tvořit pod stolem třeba šálu...

K čemu Milan Tesař dospěl ohledně pejskařů? Jak vnímal, že skončil komiks Zelený Raoul? A co by nám Raoul ještě na závěr vzkázal, kdyby měl možnost? Poslechněte si celý rozhovor.