Daniel Raus: Čepice

12. prosinec 2023

Spadne. Nebo nespadne? V duchu si pobaveně kladu tuhle otázku. A zdá se, že nejsem sám. Několik lidí sleduje totéž, co já. Je večer, sedíme v metru, které velkou rychlostí pluje po kolejích, jen občas to s ním trochu zacloumá. Před chvílí sem nastoupil chlápek, sedl si trochu bokem, fyzicky a možná i společensky zjevně unaven.

Okamžitě usnul, a v tom spánku se chvílemi naklání dopředu, hlava mu klesá. Na ní má červenou kšiltovku, která drží silou vůle. Přesněji řečeno, už ani vůle ji nedrží. A já se v duchu ptám, jestli spadne, nebo nespadne.

Čtěte také

Vagónem to mírně zahrká, kšiltovka padá. Slečna, která sedí k čepici nejblíž, se pro ni slušně natahuje. I ona sledovala tohle kuriózní dění, nejspíš s podobnou otázkou. Usmáli jsme se na sebe trochu spiklenecky. Dva nebo tři další spolucestující fascinovaně hledí na padlou čepku. Ve chvíli, kdy slečna natahuje ruku k zemi, ukáže se, že chlápek je překvapivě rychlejší. Aniž by otevřel oči, nahmatá kšiltovku a znaveným pohybem ji nasadí zpátky.

Slečna se usměje trochu provinile. Ukazuju palec nahoru, je přece hezké, že se snaží pomoct. Jenomže chlápek nasadil čepku zrovna tak, jak byla předtím. Zase drží mezi řídkými vlasy silou náhody. Chlápek se propadá do hlubšího spánku, hlava se nachyluje a my opět sledujeme, kdy červená kšiltovka poletí k zemi. Snad je to jeho spánkem a nečekanou reakcí se zavřenýma očima, že nás banální příběh padající čepice skoro magicky přitahuje.

Čtěte také

Stav mezi bděním a spánkem ostatně zkoumali mnozí. Mezi nimi Salvador Dalí, maestro surrealistických vidin. Měl na to dokonce metodu, kterou dopodrobna vylíčil v jedné ze svých knih. Usadíte se pohodlně do křesla, mezi prsty držíte kovový klíč, na zemi pod ním nastražíte obrácený talíř. Ve chvíli, kdy usnete, pustíte klíč, ten zazvoní o talíř, ukončí spánek, a vám zůstává už pouze jednoduchý úkol: zapamatovat si výjevy, které vám právě brouzdaly hlavou, a pak je věrně přenést na plátno. Jak jednoduché, říkám si, pokud jste ovšem Salvador Dalí.

Metro sviští po kolejích a chlápek se zase naklání dopředu. Čepice padá, a on ji opět se zavřenýma očima mátožně nasadí zpátky. Neuvěřitelné. Slečna se usmívá, tentokrát to s důvěrou nechala na něm. Všichni ale víme, že za chvíli bude kšiltovka zase na zemi. Stává se z toho přírodní zákon.

Čtěte také

Když stojíte před některým z mystických obrazů Salvadora Dalího, těžko se ubráníte pocitu, že jeho experimenty a plejáda excentrických nápadů stály za to. Najednou už to není jenom listování knihou s jeho obrázky. Obří plátno vám otevře jiný svět, a vy do něj vstoupíte, jako do onoho snu, který se na zlomek vteřiny zjevil, aby vzápětí přestal existovat. Nebo nepřestal. Možná se onen zlomek vteřiny zvěčnil, protože klíč právě padl na zem. Ne nadarmo Dalího tekoucí hodiny jednou provždy odbily relativitu času.

Červená kšiltovka podle očekávání zase padá. Do třetice ale nastává zásadní změna. Chlápek si ji tentokrát nasadí opačně, kšiltem dozadu. Slečna se polohlasem hihňá, ostatní se usmívají. Problém padající čepice je vyřešen. Vystupuju z metra, odnáším si ten banální příběh. A taky pocit, že mezi nebem a zemí se někdy zjeví prapodivné věci. I když třeba jenom na zlomek vteřiny.

autor: Daniel Raus
Spustit audio