Irák je můj druhý domov. Fotit je tam ale obtížné. Ženám musí focení dovolit otec, popisuje fotografka

Před čtrnácti dny ses vrátila z Bagdádu. Počítáš ještě cesty do Iráku?

Je pravda, že Irák je takový můj druhý domov. Zní to zvláštně, ale opravdu jsem tam byla tolikrát, že už ani nevím, pokolikáté jsem tam teď jela.

A tentokrát byl důvod jaký?

Tentokrát to nebyla válečná situace, ale jeli jsme se zeptat mladé generace, jak vidí svoji budoucnost. Mladí Iráčané se totiž nyní velmi často vracejí ze Západu domů. Opravdu jsem netušila, že jich je tolik. Svědčí to ale o tom, že vidí ve své zemi naději.

Čtěte také

iROZHLAS

Jarmila Štuková: Při focení v Sýrii či Afghánistánu je důležitá empatie a schopnost zapadnout

Jejich argumenty, proč se vracejí, jsou přitom velmi zajímavé, přičemž návrat ze stesku po domově rozhodně není na prvním místě, jak jsem očekávala. Spousta z nich naopak uvádí velmi kruciální důvod, že je jim zkrátka na Západě hrozná zima. To jsem opravdu nečekala. Samozřejmě ale také hodně mluví o tom, že se chtějí vrátit, aby pomohli své zemi k lepší budoucnosti.

Proč se vracíš do Iráku ty? Tentokrát to tedy byla návaznost na to, co jste tam dělali předtím?

Je to přesně tak. Do Iráku jezdím od roku 2010. Země si dlouhodobě prochází velkými těžkostmi od válek přes sociální problémy, ekonomickou situaci, která je velmi nevlídná, a tak dále. Teď se ale zdá, že se něco mění. Mladí lidé, se kterými jsme se bavili, a byli to lidé z různých sociálních poměrů, svorně říkali, že konečně mají šanci něčemu pomoci.

V souvislosti s Bagdádem a s Irákem chystáš výstavu My a ti druzí. Kdy to bude?

Bude to 6. června v KKCG a půjde o průřez mojí tvorbou, kterým bych chtěla poukázat na to, jak je Západ závislý na periferiích a semiperiferiích, tedy na státech, které jsou daleko od nás, přičemž ale pořád žijeme na jedné planetě, takže návaznost a souvislost je velká.

A právě mi tam hodně chyběla ona mladá irácká generace, aby to nebyla jenom bezpečnostní témata, ale zároveň i ta environmentální a sociální.

Čtěte také

iROZHLAS

Média v Íráku musí homosexualitu nyní nazývat sexuální deviací. Zakázané je i slovo ‚gender‘

Co zajímavého ses dozvěděla?

Musím říct, že začátek posledního focení v Iráku byl velmi náročný. Na konci jsme se ale dozvěděli opravdu velmi zajímavé věci. Překvapilo mě například, že Iráčané mají hrozně rádi korejskou pop kulturu, což jsem třeba vůbec netušila. Nebo mě překvapila krása místních žen, které opravdu vypadají jako Šeherezády, míra botoxů a různých fillerů v obličeji je ale až neuvěřitelná. A právě portrétní fotografie toto dokáže krásně zachytit.

Jak těžké je fotit v Iráku?

Je to hrozně těžké. Díky tomu, že tam jezdím už dlouho, jsou místní lidé poměrně otevření. V momentě ale, kdy vytáhnu fotoaparát, tak je to strašně těžké, lidé vám to musejí dovolit. Ženy, které mají hodně botoxu, se fotit chtějí. Ale pochopitelně jde o zemi, kde se musejí dovolit svého otce. Proto mě velmi překvapilo, že Irák má několik velmi vlivných influencerek na sociálních sítích, které se fotí v takových pózách, že je to v souvislosti s Irákem až neuvěřitelné. Je ale krásné vidět ženu, která se takto stylizuje, má upnuté oblečení, a vedle ní holku v nikábu, která se s ní přátelí...

Jak konkrétně Jarmila Štuková pomáhá lidem s popáleninami? A jak vznikal časosběrný dokument Moje nová tvář o Martině, kterou polil kyselinou její přítel? Poslechněte si celý rozhovor.