Jan M. Heller: Umělá inteligence
Pro lidi středního věku, k nimž se s dovolením počítám, evokuje slovní spojení „umělá inteligence“ vědeckofantastické komiksy a minipovídky z časopisu ABC, které patřily v 80. letech k povinné literatuře skoro každého kluka. Většinou představovala jev člověka nějakým způsobem znepokojující či přímo ohrožující.
Dnes je toto slovní spojení dalším dokladem toho, jak nenápadně, ale nezadržitelně nové věci pronikají do světa kolem nás a jak ho zase o trošičku mění.
Čtěte také
Režim umělé inteligence najdeme třeba na nových fotoaparátech. Když ho nastavíme, foťák nejen nastaví správnou expozici podle světla a stínu, které jeho čip „vidí“; to už je mnoho let samozřejmost. Novinka je, že on dokonce „ví“, co „vidí“: dobarví hladinu jezera na azurově modrou, zvětší modelce oči. Fotoaparáty v mobilech tohle dělají už dávno, jen se s tím jejich výrobci moc nechlubili, protože chtěli, aby zákazníci všude nadšeně vyprávěli, jak ten jejich telefon skvěle fotí. Nedorozumění spočívá v tom, že ve skutečnosti nefotí žádný přístroj na světě, fotografují lidé, a to buď dobře, nebo špatně. Ale to je jiný příběh.
Před pár týdny se na londýnském veletrhu konalo fórum univerzitních nakladatelů. Na podobných akcích se vždycky nadšeně mluví o tom, jak bude vypadat budoucnost oboru: umělá inteligence prý bude už co nevidět vyprávět příběhy na dobrou noc. Hej, zavoláme na virtuálního asistenta, vyprávěj mi něco. A on bude.
Čtěte také
V publikování vědy už to prý funguje u dvou třetin anglosaských nakladatelů. Umělá inteligence sice umí sama obsah i generovat, ale to je stále ještě spíše kuriozita; a tak zatím vyhledává spoluautory, propojuje je s recenzenty, identifikuje citace, vysává metadata a hlídá plagiáty, přidává klíčová slova, aby se článek dal snadno dohledat na webu. A hlavně prý jedním z kroků budoucího publikování vědeckých výstupů bude okamžitý strojový překlad do kteréhokoli jazyka. To mě nepřekvapilo, s překladači už nějak pracujeme všichni.
Spíš mě překvapilo, že se nad tím nikdo z auditoria ani nepozastavil – to je přece samozřejmé, že odborné texty se překládají strojově, jak jinak? To už je lidský faktor v překládání textů úplný anachronismus a nad náročnou a zodpovědnou profesí překladatele se smráká stejně jako nad tolika jinými, které odvál čas?
Čtěte také
Ale kdepak, zatroubí k obraně ecovský těšitel. Je přece třeba rozlišovat, co se překládá a pro koho. Vysmívané návody k elektrospotřebičům, z nichž většinu zabírají nikým nečtené bezpečnostní instrukce a varování, se strojově překládat budou a už se tak i děje, aniž by to něčemu nějak zásadně vadilo. V oboru těchto spotřebních textů na schroustání je zřejmě opravdu lidská práce plýtvání potenciálem, z dělníka se stane operátor automatizované linky, z překladatele redaktor opracovávající hrubý produkt umělé inteligence.
Ale co literární překladatel, už tak hanebně podhodnocený a donedávna téměř neviditelný, živý člověk, který musí nejen skvěle ovládat výchozí jazyk a češtinu – tu hlavně, se všemi jejími vrstvami a zákoutími –, ale musí znát českou i světovou literaturu, vědět pokud možno všechno o svém autorovi a umět si dohledat totéž o jeho světě, neustále na sobě pracovat a ještě mít tu správnou schopnost chytit múzu za límec, když si zrovna usmyslí jít kolem?
Čtěte také
To, co počítači chybí, je fantazie, psalo se v osmdesátkách v ábíčku. Počítač zastoupí a dalece předstihne člověka v objemu zpracovávaných informací (a to ještě kdyby tenkrát autoři tušili, jaké ty objemy jednou budou!), neunaví se, neztratí soustředění, nedělá chyby. Ale nemá fantazii, a už proto se nemusíme bát nějaké vzpoury robotů. Ani to už úplně neplatí, umělá inteligence umí psát odborné texty i básně, umí i malovat obrazy.
Ten pojem myslím ještě nikdo nepoužil, ale z umělé inteligence se tu stává něco jako umělá imaginace. Fantazii snad stroj opravdu nemá, ale kreativita se naučit dá, když tomu člověk věnuje dost času. A počítačové procesory mají času dost, nikdo je nevyrušuje. Neuronové sítě se učí rychle a efektivně a jsou v tom zatraceně dobré.
Umím si představit, že umělá inteligence ještě za našeho života od základů změní způsob, jak budeme zacházet s cizími jazyky. Umím si představit, že se český turista na Baleárských ostrovech bude domlouvat na tržišti tak, že bude tlumeně mluvit česky do telefonu a paní ve stánku bude držet v ruce zase ten svůj, a dokonce si bude moct stiskem tlačítka zvolit, zda se z něj budou zákazníkova slova linout ve španělštině, nebo v katalánštině, ba snad i v mallorštině, pokud se lidé dohodnou mezi sebou i s umělou inteligencí, že je to samostatný jazyk.
Čtěte také
Přesto nevěřím v zánik překladatelské profese. Vrátíme-li se k fotografii, možná dojde k něčemu podobnému jako při nástupu digitální technologie v tomto oboru. Kinofilmové zrcadlovky, nemluvě o středoformátových strojích na svitkový film, nezmizely, jen jsou určeny jiným uživatelům: těm, kteří chtějí mít osobní vztah ke každému jednotlivému snímku, chtějí mu věnovat víc času a soustředění. Samozřejmě to celé také přijde na jiné peníze než dovolenkové cvakání. Myslím, že analogický proces proběhne i v překladové literatuře: jméno překladatele na obálce bude nejen zcela správným vyjádřením respektu jeho práci, ale bude i aplombem ručně vyráběného, a tedy kvalitního zboží. A že budou takové knížky dražší? Nechť jsou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
