Když skončí polární noc, začne Slavnost slunce. To nejkrásnější, co jsem na cestách viděl, vypráví musher

29. červen 2023

Asi před 12 lety skončil fotograf a polární průvodce Jan Hvízdal s prací v kanceláři a vydal se do světa. Učarovala mu hlavně místa, kde je věčná zima. Uplynulé tři roky pracoval jako profesionální průvodce na Špicberkách, teď dělá podobnou práci na lodích směřujících k odlehlým místům země. Řekl o sobě, že na začátku kariéry byl hrozný musher, který psům nevěřil, ale to se změnilo. „To přijde s tím, když vám nafackujou Špicberky,“ směje se Jan Hvízdal.

Jeden pejsek tady leží u tvých nohou. Je to Aljašský husky. Co už má za sebou?

To je moje leaderka ze Špicberků. Když jsem poprvé přišel na Špicberky v úplné tmě...

...přicestoval jsi v polární noci.

Čtěte také

Byl jsem hloupý... v té době jsem pracoval v Kanadě jako vůdce psího spřežení a snažil se získat práci v Evropě. Dostal jsem nabídku od Green Dog Svalbard, jenže já jsem nikdy o Svalbardu neslyšel. Známe Špicberky, ale Svalbard jako název jsem nikdy neslyšel. Dostal jsem nabídku práce a jestli můžu přijet v listopadu, tak jsem řekl, že jo. Zhruba za 14 dní jsem dostal 80stránkový manuál, jak to dělat.

Špicberky jsou plné mačo průvodců, kteří předstírají, že je všechno v pořádku, a pak člověk zjistí, že to tak není.

Když jsem přišel poprvé mezi těch 30 psů, se kterými jsem strávil čtyři roky, byla mezi nimi jedna čubinka, která skoro nevylézala z boudy, s tou jsme se do sebe okamžitě zamilovali, asi protože jsme se oba báli úplně stejně toho, co přijde. Já jsem se nikdy nebál přiznat, že jsem měl z něčeho strach. Špicberky jsou plné mačo průvodců, kteří předstírají, že je všechno v pořádku, a pak člověk zjistí, že to tak není.

Polární průvodce Jan Hvízdal s fenkou Morron

Každý člověk má jiný způsob, jak se vypořádává se strachem a posouvá se to zkušenostmi, kterými člověk projde. Ze začátku jsem byl naprosto zděšený z toho, co se bude dít. Stejně jako Morron. Tak jsme se zamilovali, projeli jsme spolu celou moji profesní kariéru tam, pak jsem ji adoptoval a teď spolu trávíme veškerý možný čas.

Jaké jsou Špicberky v únoru?

Nejkrásnější místo na světě. Baví mě ta naprostá čistota. Hodně času jsem trávil na Novém Zélandu, v Kanadě, v Norsku, Švédsku. Ty země mě fascinují tím, jak jsou neuvěřitelně čisté. Minus 30 bez větru je nejkrásnější počasí, jaké může být.

Tou dobou končí polární noc. Na konci i na začátku polární noci je období, kterému se říká „modré přítmí“. Slunce se pomalu blíží k obzoru, ale pořád je nízko. Noc není úplně tmavá, ale zespodu vidíte modrou, která se postupně začne měnit ve fialovou, nachovou, růžovou... Většinou okolo 14. února je první svítání na východním pobřeží. Takže lidi si třeba berou sněžný skútr a dojedou na kopec, odkud poprvé vidí, že slunce přišlo zpátky do Arktidy...

A je to slavnost?

Slavnost je potom. To je nejkrásnější věc, kterou jsem na cestách viděl. A vždycky u toho brečím, doslova. Když přijde slunce poprvé do Longyearbyenu, většinou okolo 7. března, je takzvaná Slavnost slunce. Máme schody od nemocnice v Sykerhustrappe. (Je zvyk, že když máte problémy, ať už zdravotní, nebo psychické, tak si na schody stoupnete a ony odejdou.) A u těch schodů se sejdou dětičky, zpívají se písničky, je tam základka, školka, mají na hlavách klobouky ve tvaru slunce... A těsně předtím, než slunce začne vycházet, začnou skandovat: „Slunce, slunce, pojď k nám!“ A potom to přijde... Měl jsem štěstí, že ve třech ze čtyř pokusů jsem to viděl. Pak se pije šampaňské, jí se krabi...

Čtěte také

A ještě jedna perspektiva: byli jsme vždycky spjatí s přírodou v rámci zemědělských cyklů. Teď už vůbec nejsme, protože si všechno koupíme. Na Špicberkách to opravdu je. V té tmě je člověk uzemněný, pracuje mnohem víc, spí se maximálně osm hodin, nechodí se moc do hospody...

A když pak přijde slunce, rezonuje to v člověku i psychicky. Slunce znamená život. Znamená, že z tmavé černé Arktidy, kde jsou jen čtyři zvířata, se stává místo, kde se vytváří spousta fytoplanktonu, přitáhnou tam ptáci, velryby a začíná nekonečné pětiměsíční léto, kdy slunce neopouští oblohu, které pak přejde v modré přítmí a začíná zima...

Co je ve Špicberkách slyšet a jak dlouho trvá, než si člověk na tamní zvuky zvykne? Jaká byla setkání s ledním medvědem a jak by se měl člověk chovat? Jaké žrádlo dostávají psi ve zmrzlé krajině? A v čem vidí Jan Hvízdal smysl života? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , vma

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.