Plasty vdechujeme, pijeme i jíme. Nepřidávejte si další porce, kávu z papírového kelímku si raději odpusťte, radí biolog

Je někdo, kdo běží rychleji, než vidí?

Ano, to jsou svižníci. On neběhá kdovíjak rychle, ale má pomalý zrak. Pomalu vidí a občas musí zastavit, protože se musí rozkoukat, kam doběhl, kde je kořist, kterou pronásledoval.

Živočichy často v rychlosti nelimituje ani tak to, jakou rychlost by dokázali vyvinout, ale mají jiné limity. Delfín by mohl plavat rychleji než 35 kilometrů v hodině, ale v této rychlosti se mu začnou na ocasní ploutvi dělat malinké vzduchoprázdné bublinky, ty praskají, jeho to pálí, a protože tam má spoustu nervů, tak ho to bolí. Proto neplave rychleji.

Jak je na tom člověk mezi běžci?

Čtěte také

Šamani v pravěku věděli něco víc. Znali přírodu i počasí, nastiňuje autor knihy Šaman ze země mamutů

Rychlostně na tom nejsme kdovíjak dobře, spousta zvířat nás dohoní rychle. Ale když se podíváme na vytrvalostní výkony, tam jsme na tom hodně dobře. To máme evolučně ještě z Afriky z pravěku, když předci začali hledat něco výživnějšího, než byla tráva. Začali hledat zvířata, která umírala. Nebyli ještě vynikající lovci. Sledovali supy na obloze, kde to krouží, a věděli, že tam dole někde umírá zvíře, že tam bude hromada masa. Museli běžet, protože ty supy viděly i velké šelmy. A museli tam být dřív. Naši předci běhali a my jsme na tom ve vytrvalostním běhu dobře.

Malé děti jsou vytrvalci, strašně rychle regenerují.

Dokonce i malé děti jsou vytrvalci, strašně rychle regenerují. Když se to poměřovalo s profíky, ukázalo se, že malé děti regenerují rychleji. Je to dané tím, že když matka běžela k té mršině, nesla dítě na rukou, ale nemohla ho nést 10 20 kilometrů a občas muselo běžet. Když nemohlo, vzala ho zase na ruku a ono muselo během té chvilky zregenerovat.

Vy jste mluvil o té regeneraci, ale mně jde ještě třeba o tu regeneraci, kdy některé části těla dorůstají. Pro mě úplnou fascinací byla bodlinatá myš z Afriky...

Není to dlouho, co se to ví. Vědělo se, že tyto myši mají na zádech volnou kůži. Mají to jako ochranné opatření, když je něco rafne – dravec nebo šelma –, většinou je chytí za kůži na zádech. Oni mu tu kůži nechají a utečou s holými zády. Jim se to za 4 týdny zahojí tak, že to nepoznáte, není tam jizva ani jiná barva chlupů. Vědci sledovali, co těm myším ještě regeneruje a byli v šoku! Jim regeneruje ledacos. Ve chvíli, kdy jim poškodíte míchu, jim se zahojí! Kdyby se to povedlo nastartovat u člověka, byla by to fantastická věc.

Vy jste bioetik. Když vidíte tyto výzkumy a víte, že by mohly různé výzkumy posunout náš věk za stovku, možná i dál... Co si o tom myslíte? Smíme to, co můžeme?

Čtěte také

Chcete ošálit svůj biologický věk? Jezte maso a hýbejte se, radí endokrinolog Jiří Jenšovský

To je otázka. Studentům na to nedávám odpovědi. Učím je, aby si tyhle otázky pokládali – jestli smíme dělat, co umíme. Třeba prodloužení lidského věku je hodně zajímavá otázka. Vědci se taky stávají předmětem výzkumů. Jednou jsem byl taky předmětem výzkumu sociologů, ti se zajímali, jak vědci na tohle nahlížejí. Ptali se mě, jestli bych si chtěl nechat prodloužit život a na jak dlouho. Já jsem nechtěl.

Když jsme skončili, paní docentka mi říkala, že je zajímavé, jak jsou vědci rozdělení na dvě hromady. Jedni říkají, že by tu chtěli žít do 500 let, druzí, že by nechtěli žít déle. Mezi nimi je jediný rozdíl: jestli mají, nebo nemají rodinu. Ti, co mají rodinu, tak nechtějí prodloužit život, ti, co nemají, by tady chtěli žít věčně.

Představte si, že bych prožil posledních 30 let života v LDN. To není důstojný život. Výzkum by měl být v první řadě zaměřený na to, abychom žili třeba do 90, ale důstojně. Abychom byli fyzicky i psychicky fit, aby se nám dobře žilo, nestrádali jsme sociálně, ekonomicky. To, kdyby se povedlo, byl bych spokojený. Karel Čapek na to dal ve Věci Makropulos jasnou odpověď, že žít do 500 let není žádný med.

V mezičase jsme hovořili o tématu mikroplastů. Netušila jsem, že jsem schopná vdechnout jednu platební kartu týdně.

Nejen vdechnout. To vypijeme a sníme. Před plasty není úniku, jsou všude. Jde o to, abychom si k tomu zbytečně nepřidávali další porce. Třeba káva, kterou vypijete z papírového kelímku, který je vystlaný plastem, aby se to nerozmočilo, tak jedno deci má 200 miliard částic, které mají nanometrové rozměry. Tyto nanometrové částice jsou nebezpečné, jsou schopné pronikat do nitra buněk. Co tam všechno dělají, nevíme.

Dáte si mrkvičku, ale máte ji s plastem. Před mikroplasty není úniku.

Na Havaji vyšetřují placenty po porodech. Ještě před 10 lety mělo 40 procent placent v sobě tyto plastové částice. Poslední zpráva říká, že ve všech placentách jsou plastové částice. Není před tím úniku. Koluje nám to v krvi, dokonce v mateřském mléce.

Odstěhovat se někam, asi si člověk neprospěje úplně...

Čtěte také

Potřebujeme politiky s vizí. Lidstvo se k planetě musí začít chovat jako hospodář, ne jako pán, říká vědec

Ne. Když se na Jižním pólu roztaví sníh, jsou tam taky. Putuje to. Čím jsou částice menší, tím je horší, aby spadly dolů. Jak je zaneřáděné moře, to se ví. Ví se, že jsou velké plastové skvrny v Pacifiku, ale evropská a americká zemědělská půda dohromady má víc plastových částic než všechny oceány světa. Půdu jsme zamořili takovým způsobem, že když se sklidí mrkev, tak tyto částice jsou schopné prolézt kořenovým systémem do rostlin. Dáte si mrkvičku, ale máte ji s plastem. Před tím fakt není úniku.

Jak to, že vás to nedeprimuje?

Deprimuje. Odhalujeme dopady tohoto znečištění, upozorňujeme na to. Jsme jedni z mnoha. Třeba látky, které se jmenují bisfenoly, které dělají spoustu zlého... teď Evropská agentura pro bezpečnost potravin navrhla zpřísnění normy na bisfenoly sto tisíckrát. To dokazuje, že jsme tyto látky brutálně podceňovali. Mám pocit, že něco málo proti tomu děláme, a to mě možná uklidňuje.

Je opravdu nejrychlejším tvorem gepard? Proč je u nás tak málo popularizátorů vědy? A co úžasného se Jaroslav Petr dozvěděl o potápění živočichů? Poslechněte si celý rozhovor.