Alena Zemančíková: Malá sociální studie o dívce, nalezené kočce a muži, který je problém

22. únor 2019
Publicistika

Někdy chceme spasit svět. Ale ono stačí mnohem méně, abychom svět učinili lepším. A někteří z nás bez pokřiku a upozorňování vezmou na sebe odpovědnost za jiné živé bytosti. To je téma dnešního fejetonu Aleny Zemančíkové.

Znám jednu dívku a ta má kočku. Taky má byt v jednom nevlídném městě v pohraničí a muže, který je trochu problém.

Trochu… před dvaceti lety byl zavřený ve vyšetřovací vazbě kvůli výrobě pervitinu. Pak byl trochu bezdomovec, protože o byt po rodičích přišel tím, že neplatil nájem, když byl v té base. Trochu nezaměstnaný je průběžně, nikde moc dlouho nevydrží, nebo to nikde moc dlouho nevydrží s ním. Jediný, kdo s ním vydrží všechno, je ta dívka.

Kočku našla na ulici, skoro bychom mohli říct, že v popelnici. Skoro…. V tom vybydleném městě v pohraničí se na ulici vyskytuje mnoho zatoulaných bytostí. Děti všech barev, starci s rozbitými nosy a bolavýma nohama, olezlí psi, pomatená Růžena. Muž, který žije s dívkou v bytě, který si před lety koupila na úvěr a ještě deset let ho bude splácet, má štěstí, jinak by ho asi takový toulavý život taky neminul.

Kočka byla stříbřitě šedá, malá a hubená, dlouhosrstá, což v jejím stavu v okamžiku osvojení nebyla výhoda, slepená srst vypadala dost hnusně. Ale byla moc milá a dívala se temnýma očima, za nimiž dívka tušila dálky a hloubky existence živé a chlupaté bytosti.

Ne, dívka neměla spasitelský komplex, alespoň ne víc než většina žen. Spíš by se to, co určovalo její povahu a nutilo ji postarat se, dalo nazvat zodpovědností. Prostě ve chvíli, kdy si kočky všimla a pomyslela na to, že tohle malé zvíře bez pomoci zahyne a nebude to pěkná smrt, už nemohla jít dál a pustit to z hlavy. V takovou chvíli má člověk být schopen buď zvíře zabít (na to se necítila), nebo se postarat.

Byt, do něhož kočku přinesla, byl skoro nezařízený. Skoro…. Kromě základních věcí dívce nezbývalo na nic jiného než na splátky úvěru a živobytí pro kočku. O nějaké rekonstrukci nebylo možné ani přemýšlet. V případě kočky to byla výhoda – neměla co zničit tam, kde nebyly koberce ani čalounění. Dívka si vypůjčila několik knih o veterinární medicíně, nastudovala z nich, jak se s kočkou musí, a pomalu ji začala dávat do pořádku. Dosud sice domů vždy spěchala, ale nijak se tam netěšila. Teď ale doma čekala kočka, které se vůčihledně dařilo dobře a dávala to jednoduše a kouzelně najevo.

Stav, o němž tu je řeč, trval dlouho. Dlouho… Teprve jako tříletá začala kočka přibírat na váze a až půl roku poté se jí zlepšila srst, takže bylo vidět, že je křížená s nějakým perským plemenem. Čistá a vyčesaná kočka vypadala mohutně, ale pod vrstvou nadýchaných chlupů to bylo malé a útlé zvíře.

Přítomnost kočky v bytě a potíže s ní spojené nutily muže doma uklízet, nechtěl žít mezi chuchvalci chlupů a kacndreky. To bylo zajímavé zjištění, že člověk, který po sobě dosud neuklidil ani hrnek od kafe, celkem spolehlivě uklízí po kočce. Dívku někdy napadlo, že když to tak dobře umí s kočkou, dokázala by třeba i vychovávat dítě. Třeba…

Jen na to pomyslela, hned se okřikla: ví přece, že kdyby se to s kočkou nepovedlo, kdyby chcípla, vzala by to prostě na vědomí, byl by to experiment, který nevyšel. Naopak odměnou je jí zdravý tvor, který vede svůj vlastní život, shodou okolností (a jejích zásluh) v jejím bytě. To by byl krásný výsledek i v případě dítěte, jenže takový experiment (už to slovo je nepřípadné) se nesmí nepovést (taky nepřípadné slovo). Dívku udivilo, že myslí na dítě, a ještě víc ji překvapila myšlenka, že o dítě by se nechtěla starat s mužem, s nímž žije. No, a protože žije právě s tímto mužem, kterého nemůže ani nechce vyhnat někam k popelnici jako toulavého psa nebo podtrženou kočku, je stav, kdy se stará o něj a o jedno malé skromné zvíře asi maximum, co může ta dívka učinit pro dobro světa.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.