Balet nejvíc bolí v šest hodin ráno, říká profesionální tanečník Karel Audy
Řadu let působil jako sólista baletu Národního divadla Brno, poté ho zlákalo i Národní divadlo v Praze. Jeho umění je ověnčeno řadou cen.
Vypracovat se na sólistu je proces. „Někomu to vyjde, někomu ne. Profesionální tanečník musí být psychicky velmi odolný. Na hlavního sólistu je upřena největší pozornost a jsou na něj kladeny obrovské požadavky. Musíte zapadnout do repertoáru, role jsou specifické a fyzicky náročné. Jsou náročné tanečně i herecky,“ popisuje Karel Audy.
„Obdivuju své kolegy ve sboru, protože když dělám nějaké sborové scény, tak jsem z toho víc na nervy, než když tančím sám. Sobě totiž věřím, jim to nechci zkazit.“
Balet byl zřejmě osud
O baletní dráze přitom nijak neuvažoval. „Neměl jsem ponětí, co se za slovem balet skrývá. Dělal jsem latinské tance, ale i fotbal. Pak mi učaroval jachting, to je má láska dodnes. Já se hrnul do všeho.“
Když se poprvé konal nábor do baletu a on byl osloven, bylo mu devět let. „Při dalším kole jsem dostal těžkou mononukleózu, tak jsem se nemohl zúčastnit. Ale oni za rok přišli zase. Bral jsem to tedy jako znamení, že bych se měl do toho nějak opřít.“ Dostal se na osmileté studium tance. Krize bývá v pubertě, ale Karel Audy měl štěstí. „Kolem 14. roku věku jsem dostal správné pedagogy, kteří ve mně probudili chuť pokračovat.“
Balet je jako sport
Po odchodu z Národního divadla Brno vyslyšel volání pražského Národního divadla. V roce 2008 odešel do Prahy, kde se postupně vypracoval na sólistu a v roce 2015 se stal prvním sólistou. V současnosti je sólistou Divadla J. K. Tyla v Plzni.
Přiznává, že balet bolí. „Je to sport. Je to o překonávání limitů sama sebe. Člověk se snaží zdokonalovat, přicházet s něčím novým. Nejvíc to bolí v šest ráno, kdy se člověk probudí. Ale my už jsme asi zvyklí. Měli bychom ale poslouchat svoje tělo – někdy můžeme přidat, někdy ubrat, někdy se musíme kousnout.“
Jeho umění je ověnčeno řadou cen, včetně nominace na Thálii. On si ale nejvíc cení potlesku při děkovačce po odvedeném výkonu v představení. „Myslím, že to je pro každého z nás unikátní zážitek. My totiž celý den posloucháme, jak děláme něco špatně, takže tenhle moment si opravdu užívám,“ vysvětluje tanečník, který je zván také ke spolupráci v zahraničí.
V rozhovoru prozradil, že rád vaří. Jakou stravu preferuje? Jak trávil s rodinou léto? Může si tanečník dovolit dva měsíce bez pohybu? Kdy odcházejí tanečníci do důchodu? Poslechněte si v pořadu Alex a host.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
