Božena Němcová: Dobré kmotřinky. O dívce, která plakala perly, a když se smála, padaly jí z úst růže
Pohádka vyšla v dvousvazkové sbírce Národní báchorky a pověsti (1845-1847). Sbírka obsahuje příběhy odposlouchané na Domažlicku, na Slovensku a ve východočeských Ratibořicích, kterým Božena Němcová dala psanou podobu, aniž by lpěla na doslovném přepisu lidového vyprávění. Božena Němcová zemřela před 160 lety – 21. ledna 1862.
Božena Němcová v západních Čechách
V srpnu 1845 byl komisař finanční stráže Josef Němec převelen do západních Čech. V září jeho rodina opustila Prahu a přestěhovala se do Domažlic. Už během prvního roku svého domažlického pobytu napsala Božena Němcová další tři svazečky svých pohádek. Pohádkové příběhy začala psát už v Praze.
Sama si byla vědoma toho, že její pohádky nejsou doslovným přepisem slyšených příběhů, předělávala je, uhlazovala drsnosti, vypravovala dle nálady, jakou v ní vzbuzovaly. Bála se, že bude nucena, jak po ní chtěl nakladatel J. Pospíšil, vysvětlit, co je její a co národní.
„Mně to nedá, když slyším pohádku, ale docela převrácenou a zostuděnou, abych ji tak napsala, přidám, kde je potřeba, ze svého a to nehezké vynechám.“ Kritici z dalších pohádek a báchorek převyprávěných Boženou Němcovou příliš nadšení nebyli, někteří jí vytýkali, „že jsou na národní tuze poetické“, jindy vadilo, že jsou příliš emancipované.
Během druhého roku svého pobytu v Domažlicích, za zimu a jaro 1846 a 1847, napsala Němcová mimo několika drobnějších referátů také poslední dva svazečky svých pohádek. Celkem sepsala sedm svazků, osmý už její nakladatel J. Pospíšil nechtěl tisknout, a ani sama autorka už neměla dostatek materiálu, ani energii na pokračování. Na podzim 1846 byl její muž přeložen z Domažlic do Všerub. Kvůli stěhování do malého německého hnízda jižně od Domažlic a kvůli celkovému vyčerpání na čas ustala v literární práci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
