Brusič je mistr nenahraditelný

Broušení bylo a je tak trochu alchymie a šikovný brusič je i dnes k nezaplacení. Nejprve trochu teorie: Broušení je vlastně obrábění, při němž se materiál ubírá tvrdým brusivem. Ruční broušení patří mezi nejstarší způsoby obrábění na světě. Přírodní brusivo je obvykle kámen, například pískovec nebo pemza, pro hrubší broušení a břidlice pro jemné broušení.

Už dávno naši předkové zjistili, že broušení se podstatně urychlí a usnadní, když se použije otáčivý brusný kotouč a obrobek se k němu pouze přisunuje. Nejstarší takové zařízení je ruční brus na kliku nebo šlapací pohon. Důležité je také chlazení, většinou vodní.

Od kosy po pilu

Brusič také naklepával, neboli vytahoval ostří kos a srpů. To dělal na speciální stolici zvané babka, ve které byla zasazena kovová kovadlinka. Požadovaného ostří se dosáhlo pomocí speciálního kladívka. Na vytahování ostří se také používal speciální lis.

Další kapitolou brusičova umu jsou pily. Při broušení ostří pil kotoučových i rámových využíval brusič šrankovací kleště, aby se docílilo střídavého rozchodu zubů a pila se při řezání nedusila ve dřevě.

Pro hrubší řez, například palivového dřeva, se i dnes volí buď nepravidelný tvar zubů, takzvané vlčí zuby s větším prostorem mezi zuby, nebo hrubší trojúhelné zuby s větším rozvodem.

Také pro řezání prken podél let se volí list s hrubšími zuby a větším rozvodem, kdežto pro příčný řez mohou být zuby jemnější. Pilové listy se ostřily trojhranným pilníkem ve svěráku mírně šikmými tahy tak, aby sklon břitu zubu odpovídal jeho vyhnutí. Tak se například liché zuby nabrousily najednou se sklonem v jednom směru a pak sudé zuby s opačným sklonem.