Čárky ve větě jednoduché II.

Psaním spojovníku a příslovečných spřežek se bude zabývat tento Jazykový koutek. Nejdříve bychom si asi měli oba pojmy vysvětlit. Začneme třeba spojovníkem čili spojovací čárkou. Klademe ji bez mezer mezi slova (nebo jejich části) a naznačujeme tím, že tvoří těsnější celek. Není to tedy pomlčka, ta má jinou funkci (to už jsme si ostatně před nedávnem vysvětlili). U podstatných jmen píšeme spojovník ve složených příjmeních (Joliot-Curie, Rimskij-Korsakov, Čapek-Chod). Pokud je však částí příjmení přídavné jméno, spojovník neužíváme (K. Havlíček Borovský, V. Beneš Třebízský). Se spojovníkem se pak dále setkáme u podstatných jmen v místních názvech a v názvech správních oblastí (Frýdek-Místek, Alma-Ata, Praha-východ, Plzeň-město), podobně také ve spojeních, kde podstatná jména jsou ve vztahu souřadném (rovnocenném), tj. propan-butan nebo kuchař-číšník (označení profese).

Ve vyjadřování užíváme často také složená přídavná jména. Například Český rozhas označujeme jako rozhlasovou stanici označujeme jako veřejnoprávní, jiné jako soukromoprávní. Jak tedy napsat správně podobná slova? Přídavných jmen složených se dnes využívá hodně, zejména v publicistice, v odborném a administrativním stylu. Existují dva základní typy tvoření. První typ se píše se spojovníkem, protože vznikl sloučením dvou různých, na sobě nezávislých vlastností téhož předmětu (hygienicko-epidemiologický = hygienický a epidemiologický). Obě složky jsou rovnocenné a je mezi nimi souřadicí vztah. První složka bývá zakončena na -sko, -cko, -ně nebo -ově. Se spojovníkem tedy píšeme např. výrazy organizačně-správní, společensko-politický, literárně-hudební, urbanisticko-architektonický, analogově-číslicový.

To znamená, že již zmiňované výrazy typu veřejnoprávní nebo soukromoprávní napíšeme bez spojovníku a dohromady jako jedno slovo. Jedná se totiž o druhý typ složených přídavných jmen. Mezi jejich složkami je vztah určovací. První složka (veřejno) určuje druhou složku (právní) a přitom celý výraz vzniká z ustáleného spojení veřejné právo. Podobně se tvoří přídavné jméno zahraničněpolitický (zahraniční politika), územněsprávní (územní správa) nebo trestněprávní (trestní právo). Jako poznámku bychom si mohli ještě uvést, že dohromady se píší také složená přídavná jména, jejichž první část není zakončená na -sko, -cko, -ně nebo -ově (sladkokyselý, hluchoněmý).

Pokud vás zajímá, setkáme-li se někdy s případy, kdy by u složeného přídavného jména existovaly dvě možnosti správného psaní, tedy se spojovníkem i bez něj, pak zdánlivě ano. Ale podle významu bychom museli jasně odlišit buď první, nebo druhý typ. Jako příklad si uvedeme výraz ústavně-právní. Pokud ho napíšeme se spojovníkem, týká se ústavy a práva (obě části výrazu jsou souřadně spojené, rovnocenné). Jako jedno slovo, tedy ústavněprávní, se pak vztahuje k ústavnímu právu (složky nejsou rovnocenné, je mezi nimi určovací vztah, mají charakter sousloví). Podobně bychom odlišili žluto-zelenou látku (jsou na ní místa žlutá a zelená) a žlutozelenou látku (jako určitý kompaktní odstín).

Vždy je tedy třeba vědět, co chceme vyjádřit, a tomu pak musíme přizpůsobit i psanou podobu. Pokud opravdu nechceme udělat chybu, budeme spojovník psát také před spojkou -li (víš-li, nechceme-li, půjdeš-li). Pouze tam, kde -li je přímo součástí složené spojky, píšeme vše dohromady (čili, neboli, nežli, zdali).

Ještě jsme se nezmínili o psaní tzv. příslovečných spřežek. Velmi často fungují jako příslovce. Vznikly spojením předložky a přídavného jména, podstatného jména, zájmena, příslovce nebo přechodníku. Píšeme je buď dohromady, nebo zvlášť, často obojím způsobem (zpočátku/ z počátku, popřípadě/po případě, donedávna/do nedávna, poprvé/po prvé). Ale pozor, výraz za prvé píšeme pouze zvlášť. Způsob psaní také velmi často závisí na tom, co chceme vyjádřit. Odlišujeme tedy např.: Byl úplně zticha. Z ticha lesa se něco ozývalo.