Cestování je o respektu místních tradic

26. březen 2018

„Čtyřicet dní pěšky do Jeruzaléma“, „Pěšky mezi budhisty a komunisty“ nebo zatím poslední cestopis „Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii“. To jsou jen některé tituly knih teprve 26 letého českého pěšího cestovatele a spisovatele Ladislava Zibury. Co ho na cestování nejvíc baví? A kam se chystá teď?

Naše první otázka směřovala na jeho zkušenost s Českým rozhlasem. V rozhlase jste byl na tříměsíční stáži. Jak na vás rozhlas zapůsobil? 

Bylo to moc prima. Myslím si totiž, že rozhlas je médium, které dýchá kouzlem starých časů, které zároveň bylo u zásadních událostí české historie. Bránili jsme rozhlas před Němci, bránili jsme rozhlas před Rusy. Rozhlas má moc příjemnou patinu.   

Co vám stáž dala?

Dostal jsem příležitost setkat se s nesmírně zajímavými lidmi. Český rozhlas je společně s Českou televizí poslední médium, kde se nedělá takzvaně od stolu, ale člověk se musí s lidmi skutečně setkat třeba kvůli patřičné kvalitě zvuku. Díky stáži jsem se mohl setkat s opravdu zajímavými lidmi. Na stáž vzpomínám moc rád.

Procestoval jste pěšky hodně zemí. Vracíte se rád domů, do České republiky?   

Domů se vracím strašně rád. Čím víc cestuju, tím víc zjišťuju, jak se v Česku máme báječně. Ale kdybych si měl vybrat jednu zemi, kam bych se odstěhoval, tak to bude Kréta. Jejich zima trvá tři měsíce. Oni říkají, že konečně nemusí grilovat, protože je venku hnusně.

A tak tři měsíce koukají na televizi a pak je zase jaro. Zase to tam všechno kvete. Je to ostrov, je tam dobrý jídlo a zdravý vzduch a všichni se tam mají rádi. Kdybych si mohl vybrat, chtě bych žít na Krétě.     

Ve svých knihách často popisujete bujaré popíjení alkoholu. Je to součástí vašeho plánu jak nejlépe poznat místní lidi a jejich kulturu a zvyky?

Já jsem prakticky abstinent. Součástí mého cestování vždycky je, že respektuji místní zvyky. Shodou okolností jsem se naposledy vydal na Kavkaz, kde se pije nejvíc na světě. Na druhou stranu, když jsem byl v Turecku, kde není zvykem pít, tak jsem s místními pil čaj.

Takže pro mě je to přijímání místních tradic se vším všudy. A přijmout místní tradice je také vyjádření respektu k místním lidem. Takže pití alkoholu je pro mě spojeno se zeměmi, kde se alkohol pije a nebýt toho pití ve velkém množství, tak ten Kavkaz jednoduše nepochopím, protože takhle se tam žije.

Ještě vám není ani třicet, plánujete budoucnost? Na co se těšíte?

Na důchod. Budu sedět na lavičce, krmit holubi a nadávat na mladý. Občas je přetáhnu holí. Mě přijde, že jsou málo agresivní důchodci. Já budu hrozně agresivní důchodce.  

Kam se teď nejvíc těšíte?

Díky tomu, že jezdím s přednáškami o svých cestách po celé republice, tak jsem si hrozně oblíbil právě naši zem. Raduji se z každého dne a návštěvy různých měst. Každé má svoje kouzlo. Teď se třeba těším na přednášku do Klatov.     

Co se týká Vašich dalších cestovatelských plánů, prozradil jste nám, že se znovu chystáte na pouť do Santiaga de Compostela. Poprvé jste tam byl v 18letech. Teď nepůjdete sám, ale společníka vám bude dělat osel. Proč?     

Osel je zvíře, které si sebou brali středověcí poutníci a má to svůj smysl. Osel je velice zajímavá osobnost. Ono to není úplně snadné, vyjít s oslem. Mě ty vztahy s lidmi moc nejdou, tak mi zbyla alespoň ta zvířata.

Je něco, co vás při vašich cestách vždycky překvapí?

Vždycky mě překvapí, jak i v těch nejchudších oblastech, narazím na člověka, kterého bych tam vůbec neočekával. Takhle se mi třeba přihodilo, že jsem šel Nepálem pěšky a narazil jsem tam na člověka, který žil v chatrči. Ukázalo se, že to je bývalý novinář, který měl neuvěřitelný všeobecný přehled.

Čím vás tak zaujal?

On procestoval celý Nepál, aby si v knihovnách mohl půjčovat knížky, které si chtěl přečíst. Byl to takový filozof všedního dne, který usoudil, že už žádné lidské počínání nemá smysl a tak se odstěhoval do chatrče, kde čekal na smrt a rozjímal tam o životě. To jsou taková setkání, která ovlivní člověka na celý život, na která bude vzpomínat ještě v důchodu.

Říkáte, že nejkrásnější jsou pro vás setkání, která jsou překvapivá. Jak to vypadá v praxi?

Třeba tím, že se člověk objeví tam, kde bych člověka nečekal, nebo kde bych nečekal vzdělaného člověka. Nebo setkávání s lidmi, kteří mi pomohou vyřešit zdánlivě neřešitelný problém. Na cestování jsou prostě nejkrásnější ta náhodná setkávání.  

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Markétě Svobodové ze stacionáře Domovinka v Plzni, kde měl toho času Ladislav Zibura přednášku.

autor: Pavel Halla
Spustit audio