Cítím, že sem patřím, říká mladá Ukrajinka, která v Plzni pomáhá válečným uprchlíkům
Když před rokem Rusko zaútočilo na Ukrajinu, byla Mariia Tatarchuk v Česku. Jedenadvacetiletá Ukrajinka u nás už pět let žije a aktuálně studuje Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni. Po vypuknutí války neváhala a začala pomáhat svým krajanům.
Když se loni v únoru dlouhotrvající konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou rozšířil z Donbasu do celé země, Mariia bez váhání přispěchala na pomoc svým krajanům, kteří prchali před ruskými raketami a tanky do Plzně. „Od začátku jsem měla jasno – musím pomáhat. Jsem Ukrajinka a je mojí zodpovědností dělat maximum,“ vypráví.
Před rokem u bývalého Prioru v Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině rozdávala jídlo, čaj a deky. Nyní figuruje v dobrovolnické organizaci Totem. Už deset měsíců pracuje na ubytovně pro uprchlíky v Plzni v Čechově ulici, kde je hlavní koordinátorkou. Řídí tým dalších patnácti dobrovolníků, kteří se starají zhruba o 150 uprchlíků. „Momentálně je tahle činnost natolik velká součást mého života, že si neumím představit, že bych to jen tak přestala dělat,“ říká Mariia. „Cítím, že sem patřím."
Rodiče zůstali na Ukrajině
Mariia nyní Plzeň na několik týdnů opustila. Je doma v Kyjevě. Na Ukrajině je od začátku války podruhé, přijela sem za rodiči, kteří ze země neodešli. Otec je lékař, maminka pracuje v dobrovolnické organizaci s dětmi. Také Mariia stejně jako spousta dalších Ukrajinců přišla kvůli válce o svého příbuzného, konkrétně o jednoho z bratranců, jenž byl zabit Rusy ve městě Irpiň. Další bratranec aktuálně bojuje v Bachmutu. Doma na něj čeká manželka se dvěma dětmi.
Že je v její zemi válka, vidí Mariia všude kolem sebe. Bydlí právě v té části města, kde byli ruští vojáci. „Pořád se nemůžu smířit s tím, že se to celé děje. Nedokážu pochopit, jak je to možné. Chybí mi pocit bezpečí a klidu, občas se na to dá na chvíli zapomenout, ale není to jednoduché,“ popisuje. V Kyjevě několikrát denně zní sirény, je poplach a lidé by měli vyhledat kryt. Ne vždy také funguje elektřina.
Navzdory všemu se život v Kyjevě nezastavil. Jak říká Mariia, lidé přivykli situaci a snaží se jít dál. „Otevírají se nové restaurace, obchody… Rusové nás chtějí zastavit a zničit, ale to, co je uvnitř nás, zničit nemohou."
Dva domovy
Mariino první doma je v Kyjevě, Plzeň si nicméně velmi oblíbila a už se těší, až se na západ Čech opět vrátí. Místní menší budovy a uličky v ní vyvolávají pocit bezpečí, obdivuje také katedrálu svatého Bartoloměje, kolem níž chodí každý den. „V Plzni navíc studuju i pracuju s vynikajícími lidmi. A jsou to právě oni, kdo ve mně vyvolává pocit domova,“ uvádí.
Na otázku, kde chce žít a co chce dělat v budoucnu, Mariia zatím nezná odpověď. Čeká, kam ji vítr zavane, lákalo by ji ale věnovat se psychiatrii nebo psychoterapii. Miluje práci s lidmi, umí s nimi mluvit i správně naslouchat. V tom, co by si přála ze všeho nejvíc, má ale jasno. „Chci, aby válka skončila. Ukrajina musí vyhrát.“
Nejnovější zprávy
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.