Člověk musí s pokorou přijmout svoji velikost, říká farář Marek Orko Vácha

31. prosinec 2022

Marek Orko Vácha je římskokatolickým knězem, teologem a přírodovědcem. Pochází z Brna, vystudoval molekulární biologii a genetiku na Přírodovědecké fakultě v Brně, teologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a v Bruselu.

Je přednostou Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. A je to rok, co se stal poradcem Ministra zdravotnictví Vlastimila Válka. Je autorem řady knih a studií, zabýval se lidským genomem i genetikou chování. Dvakrát byl na expedici v Antarktidě.

Kdybyste se sám měl charakterizovat jednou jedinou větou nebo se jednou větou představit, co byste řekl?

„Farář v Lechovicích u Znojma.“

Jak důležité je podle vás v životě to, abychom si sami řekli to, čím jsme?

„To je nejdůležitější otázka vůbec, a dodejme, že nejtěžší. Myslím, že to je nejtěžší otázka, která kdy může být položena. Dokonce někteří říkají, že to je těžší otázka než ´Kdo je Bůh?´ a zdá se mi, že odpověď na to narýsuje život.“

Marek Orko Vácha při natáčení Záletů

Je to zásadní pro to, abychom se vyznali sami v sobě a pro to, co budeme v životě konat. Je to zásadní pro to, abychom se cítili spokojeni?

„Ano, ta moje židovsko-křesťanská tradice mě naučila jednu důležitou věc, která myslím, že je univerzální a která je pro všechny. Aby člověk přijal s určitou pokorou svoji velikost. Aby přijal to, že není malých rolí. Že váš život není biologická náhoda setkání vašich rodičů, ale že to je dar. Myslím, že toto je největší úkol i třeba toho křesťanského školství, tady přece vůbec nejde o to, aby se tam někde učilo náboženství, ale abychom se soustředili na člověka, abychom pochopili a aby i ti studenti pochopili, že určité dobré projekty, které neuděláte vy, nebudou vůbec – například Zálety – a že víru můžeme definovat jako protest proti tomu, že svět není takový, jaký by být mohl. Že určité věci když neuděláte, tak nebudou. Ta otázka je vážná, ale je důležitá.“

Co podstatného nás jako společnost zasáhlo v roce 2022 a z čeho bychom se měli poučit?

„Myslím že za ten rok jsem velmi vděčný a stejně jako za rok 2020 a 2021, protože mě to naučilo, že věci, které považujeme za samozřejmé, tak samozřejmé nejsou. Že jestli bylo samozřejmé chodit na fotbal a hokej, tak najednou v lockdownu to samozřejmé není a pokud jsme považovali za samozřejmé, že jsou plné supermarkety, tak v souvislosti s válkou na Ukrajině to najednou samozřejmé není, což jistě není úplně příjemné, ale zároveň to obrovsky podporuje naši solidaritu nejen s Ukrajinci, nejen s našimi lidmi, kteří jsou opravdu chudí a otáčí korunu. Ať to zní jakkoliv, myslím si, že náš národ to velmi posune dopředu. Jsem moc vděčný za vlnu těch ukrajinských uprchlíků a za to, že jsme je přijali. Pro ně je to dobré, ale daleko lepší je to pro nás. Dobro máme dělat, protože dobro je dobré.“

Spustit audio

Související